Filmy z análů / Co vyseděli tvůrci letošního Febiofestu

Na zlatožlutém filmovém kotouči usazeném v ptačím hnízdě se za zvuku slepičího zakvokání uvelebí zadnice hlavního hosta letošního Febiofestu Wima Wenderse. Kamera poodjede pryč a postupně nám nabídne pohled na řadu stromů, v jejichž korunách tušíme či přímo vidíme další filmové tvůrce, kteří svými půlkami zahřívají budoucí kinematografické opusy (jen Jean-Claude Van Damme hrdinně sedí na svých akčních filmových vejcích na krajní větvi). Na závěr pod hýžděmi jednoho z filmařů povrch kotouče, označený logem Febiofestu, praskne a zpod něj se vysunou hubené, černé a podlouhlé filmové pásy, které zaútočí přímo na kameru, až pohltí celou plochu plátna. Festivalová znělka šestnáctého ročníku pražské filmové přehlídky svádí k nejrůznějším pubertálním interpretacím. Jednu z nich nabízím v titulu tohoto článku.

Video: www.facebook.com/video/video.php?v=55272319373

Letošní režisérské posezení na vejcích se principiálně neliší od znělek předchozích ročníků, kde se opakovaly motivy jara, filmových pásů ztvárněných jako přírodní produkty a společná jim byla i dotěrně infantilní hravost. Anální motiv, který do nové znělky přibyl, je však už obtížně popiratelným důkazem naprosté absence soudnosti jejích tvůrců. Na stejné ose jako by se pohybovaly i další aktivity organizátorů letošního Febiofestu.

K rozhodující změně směřování festivalu došlo už loni, kdy ředitel Fero Fenič vyházel většinu dramaturgů, kteří mu v roce 2007 připravili patrně nejsilnější program v historii přehlídky (retrospektivy Bruna Dumonta či Otara Iosselianiho, přehlídka dobové maďarské tvorby), a nahradil je Štefanem Uhríkem a Hanou Cielovou z karlovarského Fóra nezávislých. Výměnu Fenič komentoval arogantními poznámkami o konci studentského období a nástupu profesionálů. Programová skladba však zůstala prakticky stejná jako v předchozích letech, mírně se však změnila celková orientace festivalu. Z letošního ročníku je cítit snaha provázat promítané filmy s domácí kinodistribucí. Většina profilů uváděných v sekci Kino osobností je spojena s uvedením nejnovějších filmů představovaných tvůrců do českých kin. Nepřiznaně sebekritickým tahem se zdá být zavedení nové sekce Panoráma světového filmu, jež má prakticky stejnou náplň jako dřívější sekce Novinky světové tvorby, kterou organizátoři loni zrušili s odůvodněním, že vlastně celý festival nabízí samé novinky světové tvorby. Další dramaturgickou strategií je propojení programu s notoricky známými tvůrci či směry (sekce Wim Wenders, Francouzská nová vlna, Dánsko po Dogmatu), které přilákají množství diváků, již o zmíněných fenoménech zatím jen četli. Festivalu se tedy dá vytknout, že ve svých hlavních programových sekcích nic nového neobjevuje. V programu lze samozřejmě najít řadu pozoruhodných či přímo vynikajících snímků, jejichž uvedení v domácí distribuci se neplánuje (argentinské filmy Liverpool a Vztek, japonská Tokijská sonáta, první dvě díla dvojice Delépine-Kervern), ty jsou však izolovaně roztroušené v programu mezi množstvím často nevýrazných titulů (např. tuctové žánrovky Dům na špatné adrese a Za tři dny umřeš).

V letošním roce se také stupňovala poměrně dvojsečná snaha pořadatelů přiblížit se „lidu“. Jeho hlas nechávají organizátoři letos podruhé zaznít ve volbě snímků festivalové soutěže, jež posuzuje porota vybraná z libovolných zájemců napříč různými sociálními skupinami. Problematičnost takovéhoto výběru festivalové poroty přitom nespočívá v tom, že by „obyčejní diváci“ nebyli schopni poznat, které ze soutěžících filmů jsou kvalitní. Nestandardní postup výběru a jeho provázání s běžnými festivalovými diváky ale působí ze všeho nejvíc jako gesto, které má napomoci medializaci samotné přehlídky. Mimochodem jedním z ocenění pro vítězný film měla být finanční podpora jeho uvedení v české distribuci – loňský vítěz, estonský snímek Magnus nakonec do širší distribuce uveden nebyl, tak uvidíme, jak si povede letos oceněný bosenský Sníh.

Stejnou povahu mediálního plácnutí do vody má i anketa o výběr názvu pro anti-Kristiána oceňujícího nejhorší domácí filmy loňského roku. Diskutabilní je ostatně už samotné zavedení této ceny, nakonec pojmenované Hroch, která vědomě navazuje na zrušeného Plyšového lva. Snadno napadnutelná je už volba „nejlepšího“ filmu, pokud ji provádí větší množství lidí a vítěz se určuje statisticky, protože se nelze doptat, na základě jakých kritérií zvolený snímek vyniká nad ostatní. U opačné maximy, tedy „nejhoršího“ filmu navíc počet možných kritérií rapidně narůstá, protože „nekvalitu“ nějakého filmu lze definovat mnohem více způsoby než jeho „kvalitu“. Na malém českém rybníčku navíc bude anticena těžko působit jako určitý způsob reklamy vítězného filmu, což se děje u hollywoodské Zlaté maliny. V horším případě tvůrce vítězného filmu urazí nebo mu profesně uškodí, v lepším mu bude ocenění srdečně lhostejné, protože jeho ambice leží úplně někde jinde než u festivalových vavřínů (což je případ letošního vítěze Vy nám taky, šéfe).

Z hlediska programu Febiofest zůstává jednou z klíčových českých filmových událostí roku. Samotná prezentace přehlídky a doprovodné akce s ní spojené však její prestiž stále více snižují. Nejrůznější fanfarónsky vyhlašované změny (mezi něž patří i to, že přehlídka sama sebe od loňska tituluje „Mezinárodní filmový festival Praha“), kontroverzní tahy ohledně různých soutěží a infantilní (a letos i anální) výtvarná složka asi sotva přitáhnou nové publikum a u stávajících řadových diváků budou nejspíš budit jen shovívavý úsměv.