Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Motion captured Warhol / Kdo vystavoval v Rudolfinu?

videoart / Martin Mazanec

Motion captured Warhol / Kdo vystavoval v Rudolfinu?

V Praze proběhla ve dnech od 29. 1. do 5. 4. 2009 výstava Motion Pictures s filmy amerického umělce rusínského původu Andyho Warhola. Výstava se zastavila v jedné z nejprestižnějších českých výstavních síních současnosti, Rudolfinu. Andy Warhol byl prezentován kolekcí 19 experimentálních němých černobílých filmů z 60. let 20. století. Záštitu nad konceptem instalace a výběrem filmů měla renomovaná newyorská muzejní instituce MoMA, ta v roce 1987 získala veškeré Warholovy filmy a videotvorbu. Jmenovitě byla výstava připravena šéfkou mediálního a filmového oddělení Mary Leou Bandy a kurátorem, kunsthistorikem Klausem Biesenbachem (P.S.1 – MoMA). Před pražskou zastávku byla výstava od roku 2003 instalována kromě New Yorku například v Berlíně, Buenos Aires a v letošním roce třeba v Moskvě. V průvodní tiskové zprávě se lze dočíst, že dnes můžeme díky digitalizaci filmy shlédnout jako velkoplošné projekce ve formě závěsných obrazů. Autoři výstavy se odvolávají i na tvrzení jedné ze superstar Andyho Warhola, herečky Mary Woronové, která k současné prezentaci podotkla: „Trvalo mi čtyřicet let, než mi došlo, že tyhle filmy se nikdy neměly promítat v kině, nebyly tak myšlené, proto mi připadaly nudné. Měly viset na zdi. Jsou to Andyho největší obrazy.“ A Mary Lea Bandy v textu z katalogu výstavy ke koncepci instalace dodává: „(…) vkusné dřevěné rámy jsou reminsicencí obrazové síně z 18. století, sugerují nám klasické portréty.

Němé černobílé filmy Andyho Warhola zahrnuté do výstavy Motion Pictures spadají do několika autorských tematických cyklů, které vznikly v letech 1963–66. Krátké filmové portréty osobností, tzv. Screen Tests (1964–66), byly zastoupeny šesti ukázkami z celkového množství asi 500), z Třinácti nejkrásnějších mužů a z Třinácti nejkrásnějších žen (1964– 65) byli vystaveni vždy tři zástupci každého pohlaví. Mezi dalšími filmy zařazenými do výstavy byly i filmy opředené mýty o zobrazované tělesnosti a časoprostorové stoičnosti jako Kiss (1963), Blow Job (1964), Sleep (1963) nebo Empire (1964).

Veškerá Warholova filmová tvorba v tomto období vznikala na 16 mm filmový materiál, tehdy na jednu z nejdostupnějších a nejlevnějších záznamových surovin. Filmy byly snímány frekvencí typickou pro zvukový film (24–25 filmových políček za jednu vteřinu). Pro projekci těchto němých filmů však zvolil Warhol frekvenci analogickou s němou érou kinematografie 16 filmových políček za vteřinu. Warhol zpomalením projekce při statickém obsahu záběrů docílil v některých filmech efektu zdánlivého zastavení obrazu, který máme tendenci vnímat podobně jako fotografii. Jiným rozkladným elementem namířeným vůči systému kinematografie byla délka některých Warholových filmů. Sleep je záznam spánku básníka Johna Giorna a trvá 321 minut, Empire je nočním záznamem dominanty Manhattanu budovy Empire State Building a trvá 485 minut. Mezi Warholovy realizace patří i 25 hodin dlouhá projekce filmu **** (1967) nebo návrhy na filmy trvající několik dní. Rovina nadsázky či provokace je zde zjevná, stejně jako základní inspirační zdroj pro tato díla, a tou je kinematografie a její tehdejší sociokulturní postavení a politika Hollywoodu. Rituál návštěvy kina se neztotožňoval s několikahodinovým trváním, sledováním komponované a dlouhotrvající všednodennosti. Warhol se možná naivně snažil vnést do systému kinematografie své „amfetaminové filmy“ zachycující momenty trvání. Do jisté míry šlo v samotném konceptu o „útok“ na diváka odchovaného žánrovou schematičností filmů a jejich předpokládanou délkou. Warholova filmová nadprodukce byla ukončena v roce 1968, později v roce 1972, zhrzen nepřístupností systému kinematografie, stáhl veškeré své filmy z distribuce.

Co zbylo z těchto Warholových filmů v Rudolfinu? Vystavena byla zdigitalizovaná kolekce „obrazů“, ve smyčkách běžících filmů. Zachována byla Warholem zamýšlená projekční frekvence. Filmy Empire a Sleep byly překvapivě zkráceny na 48 a 42 minut, přitom bylo využito z ekonomického hlediska nejlevnější, tedy elektronické projekce vázané na zdroj z DVD nebo jiného velkokapacitního disku. Projekční plátna v tmavých dřevěných rámech měla zřejmě připomenout, že Warhol jakožto vizuální umělec 20. století byl především malířem a jeho filmy „statického“ obsahu lze vnímat jako variace na jeho populární obrazy. Potlačen tak byl aspekt Warholovy kinematografické revolty a potenciál, který v prezentaci těchto filmů pořád existuje. Koncepce výstavy tak připomínala projev apropriace v umění, kdy dílo je propůjčeno k jinému než původnímu účelu při proměně autorství. Filmové apropriace asi nejlépe ilustrují projekty anglického umělce Douglase Gordona. Ten např. připravil na 24 hodin zpomalenou projekci Psycha Alfreda Hitchcocka nebo v poušti promítal film Johna Forda Stopaři, který zpomalil na frekvenci 1 filmového políčka za 90 vteřin apod. Ovšem apropriovaný Andy Warhol kurátorem Klausem Biesenbachem postrádá podobný smysl, protože autorství je pořád přiřknuto Warholovi.

S trochou sarkasmu lze dodat, že zmíněná digitální technologie v názvu článku odkazuje ze své podstaty k samotné výstavě, která vytvořila z Warholových filmů téméř virtuální instalaci, kdy v dřevěných rámech sledujeme zdigitalizované a občas i krácené filmy z 60. let 20. století. Možným kladem je organizační dostupnost takové výstavy, která si ovšem nezadá s pochybným edukativním rámcem jiných putovních výstav replik slavných jmen, příkladem je letošní Tutanchámon v Brně. Nelze proto než dodat, že podobně jako u výstavy „vykradačů hrobů“ je stopa po filmech Warhola technologicky modelována ve prospěch galerijní politiky a nikoli prezentace jeho filmů.

Přečteno 5089x

Článek vyšel v časopise Cinepur #63, květen 2009.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.9 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY videoart

Závěsné tabule botaniky / Jan Calábek

Motion captured Warhol / Kdo vystavoval v Rudolfinu?

Hrubý domácí produkt


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #63 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #63, květen 2009

Z obsahu tištěného čísla:

Pátek třináctého / Kouzlo zbytnělého braku (Jiří Flígl, kritika)

O věcech nadpřirozených (Kamila Boháčková, dvd)

Fracesco Casetti - Filmové teorie / Teorie v množném čísle (Helena Bendová, kniha)

Zack a Miri točí porno / Let us fuck, aneb bří Weinsteinové vrací úder (Jindřiška Bláhová, kritika)

Kde se točí čím dál víc (David Čeněk, glosa)

Výkladní skříně životního stylu / Jihokorejské romantické komedie (Antonín Tesař, téma)

+ více...