Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Milk / Soukromí je nepřítel

Milk / Soukromí je nepřítel

kritika / Antonín Tesař

Nový snímek Guse Van Santa, uvedený do českých kin krátce po jeho předchozím díle Paranoid Park, znamená v režisérově filmografii návrat k americké mainstreamové produkci. Filmové zpracování životopisu prvního otevřeně gay radního v USA se dokonce veze na módní vlně retro filmů natočených „podle skutečných událostí“ (Zodiac, Výměna). Přestože snímek vychází ze zcela jiného typu látky než nedávná Van Santova minimalistická díla (poprvé od Osudového setkání z roku 2000 se také režisér nepodílí na scénáři), lze v něm najít návaznosti na některé postupy ze zmíněného Paranoid Parku.

Milk těží z dvojího napětí, z nichž jedno vzniká v rovině děje a žánru a druhé ve sféře stylu. Děj snímku roubuje postupy žánru filmů o kariérách významných politických osobností na události, v nichž figurují prakticky samí homosexuální protagonisté (včetně hrdinova protipólu Dana Whita, jehož nevyjasněnou sexuální orientaci snímek naznačuje). Tento přístup působí podvratně na homofobní část americké veřejnosti, protože klade do ostrého protikladu dva mýty, na nichž je postaven americký sen. Na jedné straně stojí příběh obyčejného muže, který se stal z nuly hrdinou a jemuž se podařilo vybojovat svou správnou věc, protože mu to umožnily principy svobodné americké společnosti. Milkův boj, který je ve filmu otevřeně glorifikován, se však vede proti dalšímu zakládajícímu americkému mýtu, jímž je posvátnost heterosexuální rodiny opírající se o křesťanskou tradici, která mj. zapovídá homosexualitu jako hřích. V tomto konfliktu se snímek staví jednoznačně na stranu hrdiny.

Zástupci „ochránců rodiny“ jsou ve filmu předváděni jako karikatury či monstra – senátor John Briggs je prototypem slizkého prospěchářského populisty a křesťanská aktivistka Anita Bryant je redukována na přízrak mluvící z televizní obrazovky. Právě tento nekompromisní postoj, který se opírá o žánr, jež tradiční hodnoty obvykle stvrzuje, je ve snímku zdrojem napětí. Toto napětí ještě umocňuje výborný herecký výkon Seana Penna, který titulní postavu charakterizuje především provokativními, lehce zženštilými gesty, jež stojí v protikladu k zasmušilému chlapáctví Joshe Brolina v roli Dana Whita.

Stylové figury žánru kariérních filmů ale využívá jen menší část scén Milka (pasáže hrdinových politických triumfů podtržené dojímavou hudbou). Jádrem stylu zůstává, podobně jako v Paranoid Parku, koláž vyprávění a různých způsobů nepřímé reprezentace děje či psychiky postav většinou skrze média. V obou snímcích je plynulost narativu neustále rozbíjena zcizujícími mechanismy (v Paranoid Parku především různá narušení ve zvukové stopě a anachronická hudba, v Milkovi používání různých typů kamer, záběry televizní obrazovky či statické fotografie). Zatímco v Paranoid Parku tyto prostředky jdou proti charakteru hlavní postavy a vyjadřují hrdinovo sebeodcizení, v Milkovi naopak slouží k vystižení nálady doby a ztotožnění se s hrdinovou perspektivou.

Střídání dějových záběrů s dokumentujícími (řada obrazů prezentovaných jako záznamy televizního vysílání byla natočena s herci přímo pro potřeby filmu, v některých případech však jde o autentické archivní záznamy) však vnáší do snímku nové napětí, které se rozpíná mezi soukromou a veřejnou sférou. Nejde jen o postižení vzájemného vztahu hrdinova profesního a rodinného života – nabourání hranic soukromého a veřejného je totiž podstatou hrdinova boje. V jedné scéně postava Milka přímo říká: „Soukromí je nepřítel.“ Intimní sféra sexuální orientace je oběma stranami vynášena na světlo jako společenský problém; Milkovi protivníci se snaží prosadit návrh zákona, který zakazuje homosexuálům vykonávat učitelské povolání, Milk samotný zase obhajuje právo veřejně vystupovat jako gay a využívá přiznaně homosexuální populaci k prosazení svých záměrů.

Tato potřeba učinit intimní život veřejným má přitom zdroj ve dvojaké povaze soukromí, jejíž opačné póly jsou ve snímku opakovaně připomínány. Soukromí je zdrojem klidu a bezpečí, do kterého se neúspěšně snaží hrdinu vmanévrovat obě postavy jeho milenců, ale zároveň s sebou nese nutnost utajování a izolace vůči „normální většině“ (postava Harvey Milka se ve filmu zmiňuje, že jeho předchozí milenci se pokoušeli spáchat sebevraždu, protože hrdina ukrýval své vztahy před okolím). Milkův program proto spočívá v tom, že soukromí musí být zveřejněno, aby mohlo být veřejností uznáno, a tak se očistilo od nutnosti skrývání. Média, která vytvářejí veřejnost tím, že k ní promlouvají, jsou tudíž živlem boje ústřední postavy, jež ve filmu několikrát charakterizuje politiku jako divadlo.

Milk tedy představuje v roztěkané tvorbě Guse Van Santa další významný výpad nečekaným směrem. Změna diváckého zaměření však tentokrát neznamená ústup z pozic, pouze aplikuje přístup osvojený u divácky náročnějšího Paranoid Parku na odlišnou dějovou materii.

Milk (USA 2008)
režie: Gus Van Sant, scénář: Dustin Lance Black, kamera: Harris Savides, střih: Eliot Graham, hudba: Danny Elfman
hrají: Sean Penn, Josh Brolin, Emile Hirsch, Alison Pill, Diego Luna ad.
128 min., distribuce: Hollywood Classic Entertainment,
premiéra v ČR: 12. 2. 2009

Přečteno 5743x

Článek vyšel v časopise Cinepur #62, březen 2009.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /13

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Logika přestřelky / Zimní bratři

Asie v lázních / Filmové tipy na MFF KV z Dálného Východu

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Wakanda je to místo / Black Panther

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (690) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (220) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #62 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #62, březen 2009

Z obsahu tištěného čísla:

Karel Vachek (etc.) (Kamil Fila, kniha)

Walking (Kamila Boháčková, web)

Jezero smrti (Jiří Flígl, dvd)

Ross McElwee / O dokumentech, na jejichž počátku nestojí fixní idea (Iva Baslarová, profil)

Dvě ohlédnutí za distribučním rokem 2008 (Aleš Danielis, glosa)

Návod na použití Jamese Bonda / Vezměte čtyři fikční světy, protřepejte a nemíchejte (Radomír D. Kokeš, zoom)

+ více...