Jihlava 2008 / O filmech, hostech a spiknutí

1. 10. 2009 / Zdeněk Holý
glosa

Jihlavský festival měl jako každý rok vynikající program a skvělé hosty. Alespoň to bezpochyby platí o zahraničních filmech a pozvaných hostech. Dva filmy, které jsem si na základě doporučení rozličných diváků ze soutěžních sekcí vybral, nakonec zvítězily, což potvrdilo, že porota i diváctvo mají v Jihlavě často podobně náročný vkus.

Vítězství Ivetky a hory Víti Janečka v české soutěži se v kontextu domácí dokumentární tvorby jeví naprosto zasloužené. V dobrém slova smyslu jednoduchý snímek se úspěšně vyhnul nástrahám bulvarizace senzačního tématu. Janeček nehledá potvrzení nebo vyvrácení náboženského zjevení, nýbrž význam, jaký má takové zjevení pro daného člověka a společnost, která ho obklopuje. Zatímco se někteří jiní čeští dokumentaristé (marně) pokoušejí zachytit ducha doby přes okázalou a o to povrchnější společenskou kritiku, nebo si myslí, že esej je pečení kočičkopejskovských dortů, Janečkovi se jasným vymezením tématu a volbou hrdinky podařilo ukázat, jak moc v dnešní době chybí zdánlivě samozřejmá lidská dobrota a usilování o ní. Bohužel v poslední přibližně čtvrtině film přechází od pozorování k nenápadnému, ale citelnému vyjadřování vlastních přání, čímž bohužel ztrácí trochu na přesvědčivosti.

Další vítězný film tentokrát ze sekce Opus Bonum Krátké filmy z Iráku Argentince Maura Andrizziho dává divákům v neoficiálních záběrech pořízených spojeneckými vojáky nebo v záběrech pořízených především z propagandistických důvodů teroristy nahlédnout za roušku oficiálního zpravodajství z Iráku a nabízí výjimečný divácký zážitek. Na jednu stranu vychází vstříc obecnému přesvědčení, že za mediálním zpravodajstvím se skrývá ještě další, opravdovější vrstva, na druhé straně tuto hladovost po syrovosti vyvažuje působivý obsah záběrů. Slastné pocity z odhalování skutečnosti se tak střídají s mrazivými chvílemi, kdy záběry na nás doléhají svou odzbrojující bezprostředností.

O vynikající program se staraly také nesoutěžní sekce. Vedle objevných sekcí věnovaných letos např. fenoménu americké subverzivní skupiny TVTV nebo osobnosti afrického dokumentaristy Paulina Soumanou Vieyry byla bezpochyby největší událostí letošní Jihlavy retrospektiva klasika amerického dokumentu Fredericka Wisemana s jeho osobní účastí. Divák mohl na plátně obdivovat většinu jeho klíčových filmů a ověřit si slova, která o něm napsali jiní v dalším sympatickém počinu Jihlavy, festivalovému sborníku DO. Když jsme u sborníku, stojí za to trochu odbočit k festivalové grafice, která je do posledního „detailu“, tedy včetně sborníku a katalogu (ten jsem letos více obdivoval, než četl), produktem Juraje Horvátha. Jeho jasný rukopis založený na recyklaci a vrstvení dává festivalu jednotný vizuální háv, který Jihlavě mohou ostatní české festivaly jen závidět. Vizuální jednotou získává festival kompaktnost a nerozptyluje se, ale proniká do hostujícího města. S festivalem se člověk může v Jihlavě setkat na každém kroku, a to doslova – mezi nejdůležitějšími uzly festivalu se line silná vápenná čára.

Snad jediná sekce, která vzbudila pochybnosti, se věnovala konspiračním teoriím o 11. září a musím říci, že nechápu, proč v Jihlavě byla. Politická angažovanost Jihlavy jistě nemá totalitární směřování, a jak známo, jedním z největších nepřátel demokracie jsou konspirační teorie, které lidem berou chuť jakkoli se podílet na správě věcí veřejných. Politická kritika a investigace by se neměly zaměňovat za paranoiu a vytváření společenských bludů. Co se však nepovedlo v tomto ohledu dramaturgii festivalu, povedlo se zachránit festivalovému deníku, který celou věc uvedl na pravou míru. Je sympatické, když festivalový deník může být kritický k festivalové dramaturgii a není jen PR nástrojem festivalu.

Co je však Jihlavě třeba vytknout a co se vine celou její historií, jsou rysy spiklenectví a netransparentnosti, které z vnějšku nejsou tak zřetelné. Z vnějšku se kupříkladu festival jeví hodně orientovaný esteticky, při druhém pohledu si však divák všimne preference určitých levicově orientovaných názorů, filmů, filmařů a politiků. Nic proti levicové orientaci, ale proč se s ní skrývat? O netransparentnosti by mohli hovořit někteří filmaři, kteří chtěli být zařazeni do festivalového programu, a když už se vůbec reakce dočkali, tak úplně na poslední chvíli. Rozhodnutí jsou navíc často velmi rozporně zdůvodněna: pokud např. nezařazení nového snímku Jany Bokové Bye Bye Shanghai do české soutěže bylo zdůvodněno jeho soutěžní účastí v Karlových Varech, pak se nezbývá ptát, proč byl v soutěži uveden film Heleny Třeštíkové René, zrovna tak soutěžící ve Varech. To je jen pár příkladů, které snad neunaví.

Z jihlavského festivalu je patrné, že by rád nastoloval společenská témata, vyvolával diskuse, které hýbou společností. Stojí proti tomu dvě věci. Jednak by bylo asi dobré si uvědomit, jaká je skutečná moc dokumentárních filmů a angažovaných intelektuálních debat. Týden před Jihlavou jsem na Nově viděl díl z cyklu Soukromé pasti pojednávající o vysoce tabuizovaném tématu sexuálního zneužívání dětí. Díl Tatínkova holčička, jehož sledovanost vysoce překročila průměrnou sledovanost cyklu milion a půl diváků, měl skutečně potenciál mediální události, která dokáže rozpoutat veřejnou debatu. Druhou záležitostí omezující společenskou působnost jihlavského festivalu je právě jeho dostředivý směr, malá otevřenost navenek, na níž nic nemění ani velmi dobrá mediální prezentace festivalu. Zatímco nějakou zásadní změnu působnosti dokumentu a intelektuálních debat asi nelze očekávat, větší otevřenosti a transparentnosti festivalu by snad nemělo být tak složité dosáhnout.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Cinepur Choice 2008

60 / prosinec 2008
Více