Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku / aneb Zrození českého queer filmu

zoom / Iva Baslarová komentáře (10)

Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku / aneb Zrození českého queer filmu

Původní filmy a televizní inscenace s pozitivním zobrazováním queer/1 tematiky byly až donedávna v Česku téměř neznámé. Jiné než heterosexuální vztahy se v rámci většiny žánrů „nenosily“, a pokud se někde skutečně objevily, potom pouze jako komický prvek či hrozba společnosti v podobě sexuální deviace. Stejně jako v mnoha jiných aspektech (tematická plochost, konzervování stereotypů, absence rovného zájmu o etnicitu a třídu atd.) tedy česká kinematografie zůstávala černobílou, byť už vizuálně dávno zpestřela. První snahy o překročení hranice fádnosti představují hned dva filmy: Pusinky Karin Babinské z roku 2007 a letošní Venkovský učitel Bohdana Slámy. Snad proto se o nich vášnivě diskutovalo nejen na veřejnosti či v akademických kruzích, ale také mezi gay, lesbickými, bisexuálními, transgender, queer, intersexuálními a asexuálními/2 aktivisty a aktivistkami či uvnitř „komunity“.

Queer čtení a New Queer Cinema

Publikum s jinou než heterosexuální orientací nemělo dlouho možnost vidět ve filmu či v televizi postavy (samozřejmě nejen v Česku), s nimiž by se mohlo identifikovat. Láska byla nutně láskou mezi mužem a ženou, sex byl ponejvíce penetrací ženy mužem, slast generoval mužský pohled na ženu. Jedinou možností byl tedy „jiný pohled“ na mainstreamové mediální obsahy, kam si divačky a diváci dosazovali své vlastní interpretační kódy. Filmoví teoretici a teoretičky označují tento typ subverzivní recepce jako queer čtení. Členky a členové těchto interpretačních komunit si do určitých filmů dosazovali takové významy a sdělení, aby odpovídaly jejich prožívání světa.

Některé filmové postavy, případně herci a herečky, se tak zároveň stávaly ikonami heterosexuálního i glbtqia publika. Sigourney Weaver jako Ellen Ripley v sériích Vetřelec například představovala erotický idol nejen pro heterosexuální muže, ale i pro lesbické ženy a další typy publika. Její maskulinní vzhled i projev typizoval tuto postavu jako butch lesbu/3. Velmi explicitně pak vyznívaly některé scény, kupříkladu ve filmu Vetřelec: Vzkříšení to byl vztah naklonované Ripley s kyborgickou Annalee Call (Winona Ryder). Jejich těsné objetí v závěru filmu sloužilo jako identifikační vzor pro řadu lesbických žen.

Nízkorozpočtové snímky s queer tematikou, stojící mimo produkci velkých studií, vznikají od konce čtyřicátých let v rámci rodícího se amerického avantgardního filmu. Padesátá a šedesátá léta pak vymezují queer cinema jako undergroundovou tvorbu, která stojí proti mainstreamové filmové produkci Hollywoodu. Za první ikonu glbtqia lze považovat Judy Garland, označovanou také jako „Elvis gayů a leseb“. Její Dorotka v Čaroději ze země Oz se v padesátých letech stala tajným kódem při seznamování gay a leseb ve smíšené společnosti, kdy se stačilo prohlásit za „přítele Dorotky“. Garland zaujala především kombinací zranitelnosti a síly – a to na plátně i mimo něj. Zpívala o intenzivní osamělosti i o bláznivé lásce. Proslula svou trémou, ale prohlašovala, že jí největší potěšení působilo hraní. Tyto rozpory zrcadlily životy utlačovaných, od společnosti odříznutých glbtqia lidí v 50. a 60. letech. Ztotožňovali se s paradoxním a dvojakým životem Judy Garland.

Jako Dorotka představovala Garland nepochopené dítě z vesnice, které prožije úžasné dobrodružství v barevném technicolorovém světě. Hlavní poselství Čaroděje ze země Oz – „to, co hledáte, najdete uvnitř sebe“ – rezonovalo s pocitem glbtqia lidí této éry, kteří toužili vstoupit se svou sexuální odlišností do veřejného života a být v něm těmi, jimiž byli dosud jen uvnitř.

Z mužů u gay publika proslul například James Dean, Cary Grant či Jean Marais, všichni pro svou skutečnou či tradovanou bisexualitu. Naposledy byl v USA za největší gay ikonu současnosti zvolen Jake Gyllenhaal známý z filmu Zkrocená hora. Tyto ikony samozřejmě nenabízel pouze film či televize, glbtqia komunita se podobně zhlížela také v populárních zpěvácích či zpěvačkách, například v Madonně, hudebníku Arthuru Russellovi či Janet Jackson a mnoha dalších.

Glbtqia tematika, která postupně nahrazovala queer čtení mainstreamových filmů, se však přeci jen začala postupně dostávat do filmů i do televize. České publikum stále muselo spoléhat na zahraniční produkci, která explicitně pracovala s těmito náměty. Zprvu to byla především avantgarda, kupříkladu dílo Rainera Wernera Fassbindera. Výjimky se však našly i v Československu – queer čtení umožňovaly například snímky režisérů Václava Kršky a Petra Weigla, jehož snímek Radúz a Mahulena byl pro tehdejší queer publikum velmi přitažlivý, právě pro aplikaci queer čtení.

V sedmdesátých letech začala glbtqia témata pronikat také do studiových filmů. Jedním z nejznámějších příkladů je například Půlnoční kovboj Johna Schlesingera. Na začátku devadesátých let dvacátého století se pak zvedla vlna tzv. New Queer Cinema. Toto označení vzniklo na základě filmů s glbtqia tematikou uváděných v Sundance v roce 1991 a 1992, kdy publikum uvidělo Paris is Burning (Jennie Livingston, 1990), Jed (Todd Haynes, 1991), Swoon (Tom Kalin, 1992) a řadu dalších. Mezi filmy z tohoto období patří i dnes už kultovní Mé soukromé Idaho (Gus Van Sant, 1991) či Young South Rebels (Isaac Julien, 1991). New Queer Cinema se opíralo o nezávislý film, který se otevřeně zabýval queer kulturou, politikou a identitou, reflektovalo také krizi spojenou s šířením AIDS. Mezi další režiséry a režisérky patří Sadie Benning, Cecilia Dougherty, Su Friedrich, John Greyson a Monika Treut. V roce 1992 vyšel v časopise Sight & Sound článek feministky B. Ruby Rich, která definovala New Queer Cinema jako skupinu snímků, které vykazují běžnou estetiku a narativní strategie, ovšem jejich tvůrci a tvůrkyně sdílejí stejné stanovisko. Označila je za podvratné a energické, jejich protagonisty a protagonistky za hrdé a průbojné.

Český queer film

Za první český film s glbtqia tematikou bývá označováno Zkouškové období režiséra Zdeňka Trošky z roku 1990. Po pádu komunistické garnitury v Československu o homosexualitě pojednávalo s opatrností, neboť do jisté míry testovalo připravenost zdejšího publika. Po sametové revoluci začaly vznikat také televizní inscenace ukazující jinou než heterosexuální orientaci, většinou však gaye a lesby vykreslovaly jako úchyly, ohrožující společnost i jednotlivce, nebo jako naprosté zoufalce.

Další české snímky pak homosexualitu zmiňovaly okrajově a často velmi stereotypně. V Requiem pro panenku (1991) se kruté vychovatelky v ústavu ukázaly jako násilnické lesby, v „generační výpovědi“ Šeptej (1996) pak gayové hlavní hrdince překáželi v „pravé“ lásce. Homosexualita jako komický prvek se objevuje ve snímku Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005); podobně vyznívá i v Nudě v Brně (2003). Více korektně, ovšem pouze jako jedno z vedlejších témat je zachycená v Účastnících zájezdu (2006). Stejně okrajově se pak toto téma objevilo ve snímku Petra Nikolaeva ...a bude hůř (2007), aniž ho však režisér a scenárista dále rozvíjeli.

Skutečný zvrat nastal až v roce 2007, kdy režisérka Karin Babinská dokončila snímek podle scénáře Petry Ušelové Pusinky, jehož jedním z hlavních témat je coming out./4 Film přinesl do české kinematografie řadu nových (byť vlastně velmi starých) námětů týkajících se dospívání mladých dívek. Sebepoškozování, nesnadné objevování sexuality, nezřídka spojené s násilím, a nesmiřitelnost vůči vlastní tělesnosti se častěji dotýkají právě dívek/5 – ve filmu jsou odhalené na samou dřeň. Hlavní hrdinka Iška (Marie Doležalová) si během své revolty na rodiči neschválené cestě do Holandska začne uvědomovat touhu po své kamarádce Karolíně. Tato touha ji zrazuje a zároveň ukotvuje ve světě, do nějž dorůstá. To jsou pocity, které provázejí coming out – počáteční strach či bolest střídá uvolnění z odhalení a z nastoupení vlastní cesty. Išku poznáme jako citlivou introvertní dívku, jejíž pohled na vlastní odlišnost se postupně proměňuje v souladu s poznáváním sebe sama – zažívá narůstající paniku i emoční odpor, a nakonec je schopná se akceptovat a najít kýžený zdroj jistoty. Iška na oné letní cestě s kamarádkami dospěla do cíle, jímž je poznání a především přijetí. Pusinky se tak mohou stát pro mladé dívky povzbuzením při jejich zmateném hledání vlastní identity.

Stejné téma – coming out, tentokrát však v gay variantě, zobrazil Venkovský učitel Bohdana Slámy (2008). Učitel (Pavel Liška) opouští město a na venkově chce po vzoru Jeana-Jacquese Rousseaua prožít návrat k přírodě, neboť město ho zraňuje. Svou lásku k mužům a touhu po nich, z níž se již vyznal rodičům a své expřítelkyni, na vesnici zatím tají z obav před lidským odsouzením. Jeho seznámení s Marií a s jejím synem se stane důležitým mezníkem – oba si zamiluje, každého však jinak. Marie je mu blízká, po chlapci touží, ovšem uvědomuje si nenaplnitelnost svého citu. Učitel projde vysilující krizí, ale nakonec se z ní znovu zrodí usmířený – pochopí, že život nemusí být nalinkovaný a lze v něm najít klid a uspokojení, aniž by člověk dosáhl společností preferovaných hodnot. Učitel na vesnici projde coming outem, který je v závěru klidný, pozitivní. Venkov přijme svého „teplého“ učitele, který tak vstoupí do nového soukromého a přátelského prostoru, jenž může symbolizovat přicházející společenskou změnu. Glbtqia aktivisté a aktivistky se shodují v tom, že společnost je dnes více tolerantní než dříve, proto se mnozí lidé zbytečně obávají podstoupení coming outu. Venkovský učitel tak představuje progresivní filmový počin, jenž by mohl povzbudit tu část glbtqia komunity, která má dosud obavy z veřejného odhalení své sexuální identity.

Pusinky i Venkovský učitel se dočkaly rozporuplného přijetí: část odborného či zainteresovaného publika si je chválí, druhá zatracuje. Přestože se tedy oba explicitně věnují coming outu a zobrazují víceméně pozitivně queer tematiku jako hlavní inspiraci, můžeme k nim mít řadu výhrad, především proti Slámově filmu. Lze se ohradit proti přímočaré symbolice v podobě hloubení studny, což zřejmě nebylo režisérovým záměrem, ale pro skupinu glbtqia lidí to může být odkaz na kultovní knihu Studna osamění autorky Radclyffe Hall. Vypráví příběh dvou žen, jejichž vztah zmaří netolerantní, prudérní společnost. Další symbol ve filmu představují hlemýždí ulity, které mohou být chápány různě. Pro někoho představují symbol eskapismu, zbabělého útěku. Ovšem ulita také reprezentuje hlemýždě jako hermafrodita, kde odpadá ono problematické a zavádějící členění podle fyziologických rozdílů na pouhé dvě kategorie. Člověk by tak byl podle tohoto konceptu posuzován na základě jiných kritérií.

Dalším jablkem sváru je podle kritiků a kritiček filmu stereotypizace dvou hlavních postav – gayů. Učitel může být po svém provinění, kdy svou touhu neudrží na uzdě a v noci masturbuje chlapce, nazírán jako násilnický pedofil, jeho bývalý přítel jako povrchní, agresivní zbohatlická „buzna“. Někteří aktivisté a aktivistky tvrdí, že toto zobrazení v českém kulturním prostředí může stále ještě komunitě spíše uškodit. Nabízí se ovšem argument, že politicky korektní zobrazení gayů a leseb jako hodných a morálně čistých lidí by na druhou stranu vyhlíželo příliš schematicky a neuvěřitelně. Učitel za své pochybení tvrdě zaplatí, avšak nakonec se tři hlavní protagonisté smíří. Závěrečná scéna, při níž se „loseři“ (nešťastně zamilovaná vdova, zrazený chlapec a učitel, který prošel sebepokáním) setkají nad březí krávou, aby společně přispěli k početí nového života, vyznívá novátorsky. Jejich nezvyklé společenství tak nabízí alternativu ke spořádanému životu nukleární rodiny, kdy je možné vytvářet nové (a šťastné) modely soužití. Zde se opět vrací myšlenka na Rousseaua, podle něhož novodobé dějiny uvrhly člověka do okovů konvencí a nesmyslných řádů.

Agendování queer témat

Vtíravá otázka, proč se po tak dlouhé době podařilo natočit hned dva pozoruhodné snímky věnující se queer tematice může mít snadnou a přijatelnou odpověď. Náměty agendují lidé, kteří se rozhodli věnovat této oblasti – jedním z nich je právě scenáristka Petra Ušelová. Kromě Pusinek se lesbickou tematikou zabývá i ve své další tvorbě, především televizní. Ušelová je autorkou jedné z dějových linek seriálu televize Nova Ulice, píše scénář pro rodinu Farských. V něm stvořila zápletku v podobě coming outu mladé lesby, která se kvůli své sexuální identitě nepohodla s rodiči a za trest byla vykázána z domova. Žena se proto obává další reakce okolí, u přátel Farských se však setkává s podporou a porozuměním. Petra Ušelová také napsala díl Jiná láska z cyklu televizních inscenací Soukromé pasti stejné televizní stanice. Vdaná učitelka se dvěma dětmi (Zuzana Stivínová) se zde zamiluje do své kolegyně a hledá cestu ze spletence vztahů a nástrah, kdy chce odejít ze vztahu, jenž jí přestal vyhovovat, ovšem bojí se ztráty náklonnosti svých dětí, štvaných dotčeným otcem. Tento díl vzbudil řadu reakcí publika – někteří diváci a divačky si stěžovali na vulgárnost některých slov, jiné divačky pak do televize psaly dopisy, v nichž se svěřovaly s podobným osudem a děkovaly za možnost identifikovat se s hlavní hrdinkou. Mladší generace leseb však film spíše odmítala jako vykonstruované drama, v němž „pozdní“ uvědomění si lesbické sexuální orientace nepůsobí věrohodně.

Bohdan Sláma si vybírá témata představující cokoli jiného než mainstream – spíše než o městě vypráví o vesnici, spíše než o úspěších o životních nuancích, heterosexualitu tedy u něj nutně vystřídala homosexualita. Scénář k Venkovskému učiteli psal pro Pavla Lišku a Zuzanu Bydžovskou, inspirací mu bylo přání samotného Lišky, který chtěl na filmovém plátně ztvárnit gaye.

Co tedy české filmové a televizní produkci chybí, je větší vážnost při promýšlení queer tematiky, aby pouze nesklouzávala k zesměšňování či komice, nebo aby naopak nevytvářela negativní dojem zvrácenosti. Jako příklad může posloužit i necitlivá adaptace kolumbijské telenovely Ošklivka Betty, v české televizi Prima pojmenované Ošklivka Katka, kde se módní návrhář předvádí stereotypně jako zženštilá a trochu legrační buzna, pro niž je důležitý pouze fyzický vzhled (tedy krása, samozřejmě). Tuto roli navíc přijal Lumír Olšovský, herec, který sám prodělal coming out. Dalo by se tedy očekávat, že se tohoto znevažování důležitého společenského tématu nebude účastnit. V katolické Kolumbii, kde je homosexualita stále spíše tabu, je tento aspekt pochopitelný (ne však omluvitelný), v Česku, kde existuje zákon o registrovaném partnerství gay a lesbických párů a kde se stále větší procento veřejnosti vyslovuje pro adopci dětí gay a lesbickými páry, však vyznívá hloupě a nepochopitelně.

Queer tematika si tedy postupně klestí cestu do českých kin a televizí s příslibem rozvíjení témat i charakterů. Poněkud ovšem stagnuje dokument, vznikají tak spíše amatérské dokumentární filmy, které točí sami aktivisté a aktivistky. Jejich činnost je přitom značná: letos například v Brně proběhla poprvé česká Queer Parade, další se chystá příští rok v Táboře; unikátní tuzemský festival gay a lesbických filmů Mezipatra letos slaví svůj devátý ročník. Společnost je připravená, komunita také. Je tedy připraven film a televize?

  • Poznámky:
  • 1) Slovem queer označujeme gay, lesbickou, bisexuální, intersexuální orientaci, transgender a asexualitu. Je tedy tím vším, co neoznačujeme jako mainstreamová (tedy heterosexuální) orientace. Další dělení pak v tomto smyslu dokonce vylučuje z této kategorie i mainstreamovou (typickou gay a lesbickou) orientaci, a ponechává pouze „výchylky od normy“.
  • 2) V textu se bude dále objevovat zkratka glbtqia.
  • 3) Butch a femme představují dva rozdílné typy: butch jako maskulinní lesba, femme jako femininní. Tyto termíny se užívají častěji v lesbické, příležitostně však také v gay komunitě.
  • 4) Coming out označuje proces, v němž glbtqia lidé veřejně přiznají svou odlišnou (tedy jinou než heterosexuální) sexuální orientaci.
  • 5) Této generalizace se dopouštím, aniž svádím tento fakt na fyziologickou determinantu ženského těla. Mám na mysli kulturní a společenský vliv na sociální skupinu žen a dívek.

Přečteno 14852x

Článek vyšel v časopise Cinepur #60, prosinec 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /49

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Jirka  (20.6.2015 18:16)

Ilovelesbians: Pedo, nekro, zoo a další :filie jsou psychického rázu, jedná se o duševní choroby naopak od homosexuality či transsexuality, jež onemocněním nejsou, neboť tak se lidé již rodí a neměli ani jednu šanci se rozhodnout, či to bude tak, nebo onak a věř, že ne všichni jsou s tím spokojení. Je to geneticky předurčené stejně jako to, zda se Ti líbí modrooká děvčata, či modroocí chlapci. Faktem je, že ani lidé trpcící různou podobou :filie se nemohou rozhodnout, ale tito jedinci jsou léčitelní, homosexualita není onemocnění, tudíž ani není co by se léčilo, narozdíl od homofobie, jedné z forem xenofobie, které léčitelné jsou a jsou vlastní volbou jedince, to by si měli všichni homofobní jedinici uvědomit. Že oni tu volbu nenávidět měli, gayové a lesby neměli právo volby. Ano, jsem gay, nerozhodl jsem se pro to, prostě to tak je a i kdyby to volba byla, nerozhodl bych se jinak, jsem spokojený sám se sebou a ve svém životě jsem dokázal daleko víc nežli polovina z homofobních heterosexuálů a i přesto se jim nestraním i přesto k nim necítím zášť i přesto jsem stále člověkem, stejně tak jako každý z nás. Všichni xenofobii trpící jedinci by si měli představit, že jednou jejich děti, pokud někdy nějaké budou mít, můžou stejně tak jako já být gay, či lesbami, nebo transsexuální a stejně tak jako oni sami ubližují jiným může být ubližováno a bude jejich potomkům. Jak by bylo Vám, kdyby Vás někdo nenáviděl a ubližoval Vám proto, jací jste? Jen používat sem tam mozek a kapku představivosti…

belldandy  (18.10.2011 18:34)

to IloveLesbian: Mně z dvou objímajících se můžů na blití není. Jsem fanynka Queer as folku :))) . Líbí se mi to, takže to můžu vidět kdykoli znova! Mimojiné: heterosexuální fanynka. A víte na co jsem přišla při sledování tohohle seriálu? V postavách Michaela, Bena a Huntera podvědomně vidím odraz své vlastní rodiny - samozřejmě bez ohledu na jejich pohlavní identitu. Možná trochu přeceňujeme tu informaci, že je někdo muž či žena. :)

Veronika Krejčí  (3.1.2011 18:15)

Já si myslím, že výchova detí v homosexuálních rodinách je naprosto v pořádku, jde jen o to, jak to na konec tomu dítěti vysvětlí a podají. Pokud jde o případné posmívání např. na základní škole, na to bude muset být děcko dosti obrněné, ale nic nového pod sluncem to nebude. Když je to dítě z heterosexuálního svazku, vždy se najde něco, čím bude pro toho či onoho spolužáka terčem např. zastaralý mobil, starší rodiče, pobyt v dětském domově, malá svačina atd. Ty homofobní názory mi připadají dost hloupé a na 21. století hodně opožděné

někdo  (27.3.2010 15:01)

je mi z těch homofobních názorů na blinkání!

pro stále větší procento?  (25.5.2009 11:43)

Ptáte se: ,,Zajímala se nekdy lesbička nebo gay, který se "dožaduje" práva na adopci vůbec o to, co to přinese adoptovanému? Tady to není jen o materiálním zajištění nebo o alibistickém "poskytování citu" ale rovněž o zakotvení dítěte ve společnosti, v kolektivu v partě, Kdo se ptal dětí které již vyrůstají v lesbických případně gayských párech na to zda po tom touží?"
Ano, zajímal/a. Pokud vás zajímá názor dětí, podívejte se třeba na http://www.bilerico.com/2008/07/john_mccain_should_talk_to_the_real_expe.php

Eva  (20.5.2009 16:16)

Souhlasím s názorem Luboše P., navíc znám mnoho gayů a leseb, kteří kupodivu všichni pocházejí z heterosexuálních rodin. (Tuto záhadu mi ještě nikdo nevysvětlil :)) Výchova stejnopohlavními páry neovlivní orientaci dítěte, a pokud větší míru tolerance u takto vychovaných dětí považujete za zápor, je to pro mě nepochopitelné. Osobně mi připadá scestné porovnávání homosexuality a zoofilie/nekrofilie apod. Jde přece o něco naprosto odlišného. (Chtěla bych ještě podotknout, že jsou to společenské předsudky, které odlišně hodnotí mužský a ženský stejnopohlavní sex. Předsudky vůči gay sexu vyplývají zejména z pojetí mužství v patriarchální společnosti. Mimochodem, mnoho žen považuje gay sex za vzrušující. A navíc ani heterosexuální styk přece není vždy úžasně estetický. Jak často média zobrazují sex starších, nepřilíš atraktivních, plnoštíhlých atd. lidí?)
Na závěr bych chtěla uvést, že v případě české kinematografie rozhodně nelze mluvit o adoraci, jde prostě o zviditelnění dosud opomíjené skupiny lidí.

Luboš P.  (20.5.2009 09:43)

příspěvek
Známé i neznámé případy týraných dětí jsou vždy z heterosexuálních vztahů, kdyby se náhodou vyskytlo nějaké týrání dětí mezi homosexuály, to by bylo povyku. Heterosexuálové k výchově dětí žádný papír nepotřebují, děti se jim odebírají až na základě vyloženého selhání.
Partnerství musí být "obšlehnuté" kvůli identickým právním vztahům.
Egoisté (homosexuální i heterosexuální) by si raději neměli pořizovat ani toho psa.
PS: Jsem ženatý a mám dvě děti.

IloveLesbian  (7.5.2009 00:08)

jak to půjde dál? za deset let se budou svých práv asi dožadovat zoofilové, vždyt těm ovcím, kozám psům, to nevadí. A co nekro, nebo pedo, nebo geronto a další? nemají také práva? A malému mrtvému štěnátku to také nemůže uškodit........
P.S. dvěma holkám to spolu sice sluší, ale......
dva chlapy spolu to je na blití................blé

anonym  (7.5.2009 00:07)

homosexuálové ani nejsou schopni vytvořit si vlastní způsob uzavření partnerství - musí to obšlehnout od vztahů a zvyků mezi heterosexuály, ale chtějí adoptovat a vychovávat malé děti.

stále větší procento?  (6.5.2009 23:59)

ale vždyť je to blbost, ano at si spoolu holky i kluci užívaj pokud jim to "tak příroda nadělila" to není nutné odsuzovat,ale současný trend je spíš v tom z tohoto vytvářet přednost a to na mě působí zvráceně. nic proti adopci,ale je tunekdo, kdo může na základě doložené mnohalety prověřené praxe doložit, zda to neovlivní negativně život dítěte? ne jen samotnou orientaci nebo chápání svzku dvou párů, ale obecně stav dítěte vyrustajícího v svazku dvou "jednopohlavních" bytostí. Zajímala se nekdy lesbička nebo gay, který se "dožaduje" práva na adopci vůbec o to, co to přinese adoptovanému? Tady to není jen o materiálním zajištění nebo o alibistickém "poskytování citu" ale rovněž o zakotvení dítěte ve společnosti, v kolektivu v partě, Kdo se ptal dětí které již vyrůstají v lesbických případně gayských párech na to zda po tom touží? Ty děti si nevolili zda se chtejí narodit v tom či onom svazku,ale každopádně byly zrozeny ze spojení mužských a ženských buněk a tudíž by právě ony měly mít právo v tomto svazku žít. Ano v dnešní době se lidé rozvádějí jako na běžícím páse, už tu máme i zrušená reg. partnerství - obecně je to pouze obrazem vyjadřujícím současný stva kultury, morálky a lidských hodnot ve společnosti. Něco si slíbíme (lásku až za hrob) ale v podstatě nám ani nejde o to tomu věřit nebo to naplnit. Faktemale je že v době kdy se mluvilo o uzavírání svazků G+G a L+L tak "prosazovači" tohoto zrovnoprávnění nemluvili o adopcích nebo jejich možnost odsouvali do pozadí jako věc daleké budoucnosti a velké diskuze. Nyní je to ale jinak dožadují se svého nepodloženého "práva" vychovávat tvora, kterého si sami stvořit nemohou a vůbec se nezamýšlejí nad jeho právy, jak by na tuto možnost reagoval v 10 nebo 15 letech kdyby mohl volit. Nelze předpokládta že si tito lidé budou vybírat problémové děti, děti které vyžadují zvýšenou péči, jsou už odrostlejšího věku,ale budou toužit po dětech malých njlépe batolatech, kterým pak budou sdělovat že není nic lepšího než láska k bližnímu svému. Stejně tak jako heterosexuální muži či ženy, kteří byly vystaveny výrazné životné změně například v kriminále měli zde homosexuální styky, stejně tak může prostředí homopárů a jejich homo přáetel v konečném důsledku ovlivnit život dítěte v období jeho hledání se. U slabších povah, lidí kteří z nějakého důvodu nejsou schopni navázat heterosexuální vztah - nadměrná nedůvěra, podcenování se neschopnost navázat kontakt atd. po určité době nastane potřeba lásky a v krizové situaci nakonec mnohdy podlehnou iluzi, že jsou možná též Homo a nechají se přemluvit k vyzkoušení tohoto vztahu, protože jim někdo nabízí náruč což doposud nepoznali. Je zde mnoho důvodů proč by si tyto páry měli pořídit spíš psa, než se pro naplnění svých egoistických přání zahrávali s osudy nevinných dětí.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence

Kukuřičný ostrov / Spiritualita v kukuřici


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ross McElwee / O dokumentech, na jejichž počátku nestojí fixní idea

Sex a to město / Ten seriál a ty feministky


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (44) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (551) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (174) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #60 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #60, prosinec 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Julio Medem / Netočil jsem filmy se záměrem, že je budu veřejně promítat (David Čeněk, rozhovor)

Claire Denisová (Helena Bendová, téma)

Jako jedna z nás / Filmová hvězda Jana Brejchová (Lukáš Skupa, zoom)

Téma: Cinepur Choice 2008 (Zdeněk Holý, téma)

Paranoid park / van Santova zesílená přítomnost bytí (Dominika Prejdová, téma)

2 dny v Paříži (Daniela Havránková, minikritika)

+ více...