Editorial č.59
„Jacku, unesli prezidenta, ministra obrany, tvoji ženu, dceru a...,“ tak nějak by mohl začínat jeden poněkud nahuštěný dialog ze seriálu 24 hodin. Úspěšný seriál načne letos v Americe už sedmou sérii, v Čechách se vrátil po čtyřech letech na obrazovky naší divácké jedničky čtvrtou sérií.
Když Nova začala seriál vysílat na začátku roku 2004, nestal se z něj očekávaný hit a místo dvou premiérovaných a dvou reprízovaných epizod týdně skončil u jedné premiérované. Nova přestřelila, ale není se co divit. V Čechách v té době s Rodinnými pouty naplno propukl hlad po původním českém seriálu, a nějaké inovativní seriálové formáty typu 24 hodin pravděpodobně nemohly na české diváky s nízkým televizním povědomím účinkovat (seriál se proslavil zdánlivým zprostředkováním zápletky v reálném čase). Nova pak ještě ve velmi pozdních časech odvysílala druhou a především třetí sérii. Návrat seriálu v divácky přijatelném čase snad symbolizuje, že čeští diváci začínají být postupně schopni přijímat sofistikovanější televizní zábavu. Možná se Nova snaží oslovit i početnou obec diváků, která si seriály stahuje a pouští si je bez televizním schématem předepsaného intervalu – Nova díly čtvrté série pouští po dvou.
Sám jsem čtvrtou sérii dosud neviděl, rovnou jsem před rokem naskočil do páté. Výchozí zápletka s teroristy v páté sérii nezmizela, ale za největšího zloducha byl označen prezident Spojených států, který v zájmu geopolitických cílů (petrolejových lobby) s teroristy spolupracoval a neváhal se za cenu ohrožení domácí demokracie bratříčkovat s ruským prezidentem. Pátou sérii tak bylo možné číst jako velmi aktuální, lehce paranoidní komentář k době spanilého panování Bushovy administrativy.
Současný návrat s Novou do čtvrté série znamená však návrat do doby, kdy „válka s terorismem“ měla jednoznačné hodnocení, a tomu odpovídající silný emotivní nádech. S tím, jak se mění teroristická hrozba a výsledky válečného tažení, dramatický tón série rychle stárne, k čemuž snad také přispěl český dabing – odhalující mnohem lépe než anglické znění banality dialogů. Nejen některé dialogy, ale i vážný tón hlasů aktérů a dramatická gesta dnes často vyznívají jako nechtěná sebeparodie.
Tento odstup, způsobený převážně opožděným uvedením seriálu, nám dává zakusit, jak velký strach ovládal Západ v nedávno minulých letech. Tento velký strach nestál jen v základu mnoha filmů a seriálů, kde zvěrohodňoval zápletky s mnoha časově vypjatými momenty a dával možnost vyniknout tvrdým hochům s pevnými nervy. Posloužil především jako ospravedlnění mnoha problematických aktů, jako bylo přijetí kontroverzních protiteroristických zákonů omezujících soukromí, rozpoutání války v Afghánistánu a Iráku, mučení vězňů apod. K dobru seriálu 24 hodin je potřeba přičíst, že sám moment rozhodování nad nestandardními kroky tematizoval. Rozhodnutí o mučení teroristů vždy patřilo k dramatickým vrcholům seriálu, kde se aktivovaly jak (mučení přitakávající) strach z teroru, tak (mučení odsuzující) morální skrupule postav a s nimi i diváků.
Dějiny americké kinematografie jsou personifikovaných strašáků plné, stačí připomenout rané, ale nakonec i klasické westerny se zlými indiány nebo hrozbu komunismu zosobněnou ve filmech z padesátých let nejen samotnými komunisty, ale třeba i mimozemšťany. Teroristé dnes aspirují na to, aby se do tohoto panoptika zařadili. Bylo by to úlevné, kdyby našli své spočinutí v dějinách kinematografie.