Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Betty Boop: boop-oop-a-doop / Animovaná hvězda, která narušila Disneyho sladké růžové sny

Betty Boop: boop-oop-a-doop / Animovaná hvězda, která narušila Disneyho sladké růžové sny

téma: Filmové herectví / Eliška Děcká

Historie světové kinematografie je plná dojemných příběhů velkých filmových hvězd. Krásných mužů a žen, kteří díky svému talentu, charismatu či pravidelným fotkám na titulních stranách společenských magazínů ovlivnili nejen životy oslněných diváků a divaček v přítmí kinosálů, ale i následný vývoj filmového průmyslu či umění. Existuje spousta teorií diváctví, které dokážou vysvětlit pečlivě uložené staré fotografie i úhledně srolované plakáty v zastrčených koutech našich bytů. Většinou jsou na nich usměvavé tváře z masa a kostí, ale jsou i takové hvězdy, které pro svou nesmrtelnost nemusely ani jednou vdechnout vzduch do plic. Nemají to zapotřebí, jsou „jenom“ kreslené. Betty Boop patří mezi ty nejvýraznější z nich. Nevím, jak se měří míra „hvězdnosti a slávy“, možná ale pomůže, když si zadáte Betty do Googlu. Budete třeba překvapeni nekonečným množstvím stránek věnovaných této americké ikoně. A slovo ikona nemusí být zas až takovou nadsázkou. „Betty patří mezi naše nejúspěšnější prodejní artikly. Lidé rádi s Betty pózují, chtějí ji obejmout kolem ramen. Je to americká ikona. Máte Johna Waynea, Elvise Presleyho, Jamese Deana a Betty Boop. Nic více amerického neexistuje,“ popisuje své úspěšné zboží jeden americký prodavač panelů hvězd v životní velikosti.

Betty Boop zazářila na začátku 30. let, a tak rychle jak její animovaná kariéra začala, tak rychle také skončila. Osud, který až tragikomicky připomíná vzlety a pády kariér mnoha jejích živých kolegyň. I když drobné rozdíly se přece jenom najdou. Aspoň tedy nevím o žádné hvězdě hraného filmu, která by začínala na platně jako pes. Betty Boop byla skutečně ve své filmové premiéře Dizzy Dishes (Zmatené talíře; 1930) černý pudl s plandavýma ušima. Jenže producenti bratři Fleischerové brzy poznali Bettyin divácký potenciál (klasické „sex sells“), a tak původní kresbu Grima Natwicka pozměnili tak, aby mohla už v roce 1931 Betty ve filmu Betty Coed (Betty vysokoškolačka) poprvé vystoupit jako pravá animovaná „lidská“ postava. Dlouhé psí uši se proměnily v kulaté náušnice, čumák v roztomilý nosánek a srst v krátký kudrnatý účes. Jenže i v případě animované kariéry se pak musí ještě počkat na ten první „velký trhák“, který teprve otevře dveře studií dokořán – resp. v tomto případě zajistí vlastní sérii s Betty Boop v hlavní roli.

Tím přelomovým filmem se stal v roce 1932 snímek Minnie the Moocher (Minnie flákač), ilustrující stejnojmennou slavnou jazzovou píseň. A právě příběh tohoto filmu je pro hvězdu Betty Boop zároveň příznačně symbolickým. Betty zde společně se svým přítelem Bimbem, který na rozdíl od Betty zůstal i nadále psem (což jim ovšem nebrání v mnoha polibcích a objetích), uteče z domu před rozzlobenými rodiči, aby se po jedné děsivé noci plné duchů zase rychle vrátila do bezpečí domova. Celý film ukončuje detail na nápis „home sweet home“. A podobně tomu vlastně bylo i s osudem Betty Boop v průběhu její filmové kariéry. Ve 30. letech kraloval americkému animovanému průmyslu Walt Disney (rozumný rodič) se svými roztomilými zvířátky, něžným humorem zaměřeným na dětského diváka a nekontroverzními hrdiny, které musel mít každý rád, i když s reálným životem neměli vlastně nic moc společného. A do tohoto uhlazeného prostředí vtrhla na plátna kin Betty Boop (nezdárná dcera), politicky nekorektní sexuální symbol zacílený jasně na dospělé publikum, které v době americké deprese s radostí přivítalo vzpomínku na bezstarostnou, lehkovážnou minulost, kterou Betty reprezentovala. Dávno před Marilyn Monroe nechali kreslíři procházet Betty ve větru, který jí nadzvedával už tak málo zakrývající šaty, nebo na ni naschvál sem tam posvítili silnou pouliční lampou tak, aby vynikla její silueta. V mnoha filmech se Betty z méně či více pochopitelných důvodů zas a znovu převléká. Film Betty Boop’s Rise to Fame (Bettyina cesta ke slávě; 1934) je vlastně o převlékání celý. Sexualita Betty Boop tedy zdaleka nevycházela jen z jejího vzhledu (výrazné křivky napasované do mikrošatů bez ramínek, z pod kterých ještě vykukuje podvazek), ale z celkové stylizace a dění na plátně.

Betty ve svých příbězích vždy vystupovala jako objekt mužských pohledů, zároveň však byla často hybatelkou děje, aktivní, za svou čest bojující hrdinkou. Zkrátka stejně jako se mísily protiklady v jejím vzhledu (ženské tělo versus miminkovsky obrovská hlava a dětinský pisklavý hlásek), objevovaly se i v jejím chování. Betty Boop byla prostě flexibilním vším – diblíkem i svůdnicí, dobrotivou naivkou i vychytralou femme fatale – mohla být ideálem všech. Především ale nebyla dokonalá. I přes ryzí zápornost mnoha jejích roztoužených uslintaných nápadníků (a teď nemám zdaleka na mysli jen vlka v Betty Boop verzi Červené Karkulky – Dizzy Red Riding Hood, Bláznivá karkulka; 1931) si nelze občas nevšimnout, že Betty dělá jejich pozornost dobře, že ji vlastně baví s těmito vesměs zavalitými staršími pány laškovat. Vrcholem této „nemorálnosti“ je pak závěrečná scéna z Betty Boop’s Big Boss (Bettyin velký šéf; 1933), kde dorazí před dům málem celá hasičská stanice, aby Betty zachránila z pařátů chlípného továrníka, Betty však jen elegantně stáhne roletu v okně a vrací se do padouchova objetí. Není divu, že po tomto „extempore“ se konec Betty Boop rychle blížil, příliš nepomohly ani sexuální narážky, které občas vypadly Betty z úst. Například v Boop-Oop-A-Doop (1932), kde hraje artistku v cirkuse, odpovídá potom, co vyběhla z chlípníkova stanu, na otázku, zda je v pořádku: „Nedovolila jsem mu vzít své boop-oop-a-doop.“ Podobně pak provokuje také v roli Popelky (1934), jediném jejím barevném filmu (kde mimochodem vychází najevo, že Betty je zrzka), když zpívá v písni dvojsmyslný text „Always in the way... I can never play“ (Vždy na obtíž... nikdy si nemůžu hrát). Betty byla zkrátka pro americké cenzory čím dál více nebezpečná, neřízená střela, která ignorovala zaběhnutá pravidla animovaného filmu. Stala se vůbec první individualistickou ženskou kreslenou hvězdou. Nebyla součástí žádného páru, nemohla tedy ani vzniknout jako klon svého mužského protějšku obohacením o sukni a dlouhé řasy, jak bývalo v tehdejší době zvykem. Navíc byla Betty nesmírně populární, a to nejen v Americe a nejen mezi „lidovými vrstvami“. Ve Francii se mezi tzv. boop-o-phily hrdě hlásil například i Jean-Paul Sartre. Velké úspěchy slavila Betty nepřekvapivě také v Japonsku.

Vše se ale rychle změnilo, když do její slibně rozjeté kariéry zasáhl v roce 1934 tzv. Haysův kodex, po jehož cenzurních požadavcích a zákazech zbyl z Betty skutečně jen pomyslný hvězdný prach. Naposledy ještě vystrčila růžky v roce 1935, kdy na přání japonského publika vznikl film A Language All My Own (Můj tajný jazyk), ve kterém Betty letí (dokonce i sama pilotuje) jako slavná pěvecká hvězda na koncert do Japonska. Předvede tam anglickou píseň a vzápětí zazpívá i její japonskou verzi, do které nicméně autoři zakomponovali i takové fráze, které by se kontrolorům Kodexu určitě nelíbily... kdyby uměli japonsky. Po tomto posledním záchvěvu odporu však již definitivně nastává éra „umírněné Betty“, která se projevuje nejen vizuálně, ale především v jejím charakteru. Z Betty se stala typická středostavovská panička, která pečuje o své rodinné sídlo a jejíž největší starostí je rozbitý porcelán nebo skvrna na koberci. Sukně jí byla prodloužena až ke kolenům a namísto minikorzetu se začala objevovat v elegantních svetřících a blůzkách zapnutých do posledního knoflíku. Proměnily se i doprovodné postavy kolem ní. Náruživý Bimbo byl nahrazen roztomilým nevinným štěňátkem jménem Pudgy, přibylo i uhlazené děťátko Junior. Autoři Betty doslova zavřeli do domu, z něhož postupem času téměř přestala vycházet, když se její postava pozvolna začala stávat vedlejší na úkor ostatních roztomilých hrdinů. Typický film pak vypadal například jako The Foxy Hunter (Vychytralý lovec; 1937), kdy se Betty objeví na začátku příběhu, aby zamávala od dveří chlapečkovi s pejskem, a na konci, kdy je zase přivítá po jejich dobrodružství zpátky doma. Takhle smutně skončila kariéra hvězdy, která jako první na počátku 30. let prorazila tabu rozněžnělého dětského animovaného filmu a ukázala, že animace může s reálným životem souviset mnohem více, než jsme si možná ochotni připustit. Poslední film s Betty vznikl v tichosti v roce 1939. Natáčení dalších bylo pro nezájem publika pozastaveno.

První archivní comebeck pak pro Betty Boop přišel v polovině 50. let, kdy se k publiku dostalo několik z původních „předkodexových“ filmů. Ta pravá „boopabelie“ však propukla teprve až v průběhu 80. let, kdy bylo znovuvydání filmů podpořeno masivní merchandise kampaní, díky níž se začaly prodávat stovky nejrůznějších předmětů s tváří Betty, a která vlastně neutichla dodnes. V současnosti existují jen na internetu stovky organizovaných klubů sdružující tzv. „boopaholiky“. Betty Boop se objevila v reklamě třeba na Chevrolet, Coca-Colu či Mercedes-Benz. Každoročně se v kalifornském Montebello koná Betty Boop festival, kde kromě klasických soutěží „kdo se nejvíc podobá Betty Boop“ probíhá například i vyhlášení nejlepšího tetování s Betty. Vedle tohoto šílenství však nesmíme zapomínat na přínos Betty Boop animovanému filmu, který se díky ní úzce propojil s reálným světem. Divácký úspěch jen dokládá, že se Betty svým temperamentem dokázala přesně strefit do nálady a rozpoložení lidí v nelehkých 30. letech, kteří již nechtěli trávit večery u mravokárných „až do smrti šťastných“ korektních příběhů. Betty symbolizovala vzpouru, kterou si tehdy mnoho diváků mohlo dovolit právě jen na filmovém plátně. Ostatně hold této animované hvězdě vzdali i samotní animátoři, když ve slavném přelomovém kresleno-hraném filmu Falešná hra s králíkem Rogerem (1988) dopřáli klasické černobílé Betty malou cameo roli. „Tak dlouho jsme se neviděli,“ vítá Betty Eddieho v baru a na otázku, kde se tu vzala, odpovídá: „Šlo to troš-ku z kopce, co začali točit ty barevný filmy, ale ještě to mám v sobě, Eddie, boop-oop-a-doop.“ „Jo, máš to v sobě,“ přikyvuje s úsměvem Eddie.

Přečteno 8657x

Článek vyšel v časopise Cinepur #58, červen 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu: Tarantino

Úvod k tématu: Současný český seriál

Úvod k tématu: Underground

Úvod k tématu: Autor ve 21. století

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Úvod k tématu 119: FAMU

Úvod k tématu 118: Neonoir

V koloběhu krizí a proměn / Poznámky k vývoji argentinského filmu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Až na severní pól / Animovaný sníh, na kterém se netančí

Až po uši v animaci / Anifilm ocenil Kaufmana i studenta FAMU

Hayao Miyazaki: Oči nezastíněné nenávistí

Píseň moře / Autorská animace pro všechny

Anifilm 06: sbližování komerční a autorské animace


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (744) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (162) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (245) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #58 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #58, červen 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Téma: Filmové herectví (Helena Bendová, téma)

Cannes 2008 / Pohledem prix de la jeunesse (Petr Hamšík, glosa)

Stalo se / Nestalo se (Radomír D. Kokeš, kritika)

Isild Le Besco / Výsledné dílo má co nejlépe zachycovat situaci v momentě záznamu (Jakub Arpel, rozhovor)

Fúze teorie a praxe divadelního a filmového herectví (Edita Langpaulová, téma)

"I...drink...your... milkshake!" / Poznámky o performančních aspektech filmového herectví (Jakub Kučera, téma)

+ více...