Téma: Současný jihokorejský film

V případě, že se tématem čísla stane národní kinematografie, by spojnicí mezi jednotlivými příspěvky mohlo být téma národnosti – reprezentace určité identity. Zdá se však, že jihokorejský film se tomuto uchopení vzpírá. V zásadě je možné říct, že momentální obliba filmů z Jižní Koreje má kořeny v tom, že dokáže pokrýt nároky libovolného diváka, neláká pouze „folklorností“. Je to v současnosti vedle amerického filmu jediná kinematografie, v níž nalezneme nejenom blockbustery a populární žánry určené pro domácí trh i na vývoz, ale rovněž odstupňovanou škálu uměleckých, sociálně kritických, angažovaných a dokumentárních snímků. Vybere si zkrátka každý. Poté, co padl Východní blok a přestal existovat „okruh spřátelených zemí“, padl i ideál kinematografie, která produkuje všechny druhy filmů (tak jako to dokázali bývalý Sovětský svaz, Československo, Východní Německo nebo Rumunsko). Jižní Korea tento ideál po letech navrací do povědomí.

Uvědomujeme si však, že náš vhled do hustého lesa jihokorejské filmové produkce je přes veškerou snahu jenom „turistický“, vedený parciálními zájmy, cinefilními choutkami a idealistickým gestem provokace, jímž se snažíme ukázat alternativu k naší domácí kinematografii, Hollywoodu či Evropě. Doufáme, že nabízené články v tomto čísle umožní poznat, co určitou skupinu diváků tolik fascinuje na oné – dnes již jednoznačně více obchodní než jednoduše umělecké či etnicky definovatelné značce.

Úvodní text Kamila Fily provádí letmé zasvěcení do institucionálního zázemí, které Jižní Koreji umožnilo proniknout za hranice, a zároveň je rychlým přehledem filmů, jež tvoří jakousi „povinnou četbu“.

Následuje překlad studie Davida Bordwella o stylu jednoho z nejvýraznějších jihokorejských autorských filmařů, Hong Sang-sooa. Text nám umožňuje pochopit lépe „asijský minimalismus“, jenž se projevuje napříč několika východoasijskými zeměmi a tvoří jakousi novou školu či duchovně spřízněnou rodinu.

Aleš Stuchlý si vybral Lee Chang-donga, dalšího umělce, jehož filmy obrážejí světové festivaly. Jeho pozice v rámci jihokorejského filmu je o to výjimečnější, že byl jeden čas ministrem kultury a významně se přičinil o to, aby ambiciózní, nicméně ke komerčnímu neúspěchu předem odsouzení tvůrci mohli točit více filmů a neohlížet se na nic jiného než svou vizi a osobní zodpovědnost za to, co chtějí říci.

Někde na pokraji mezi „uměleckým“ a „komerčním“ filmem, pokud lze nějak vést dělicí linii, stojí režisér Park Chan-wook, jehož filmy Oldboy a Nebohá paní Pomsta známe i z našich kin. Radomír Kokeš se přitom v článku o Parkově trilogii pomsty úplně vyhnul „autorskému čtení“ a nahradil jej formální analýzou, která by měla dokázat nesmírnou bohatost a proměnlivost výrazových prostředků a demonstrovat tak na konkrétním omezeném příkladu jednu z kvalit, jimiž si jihokorejská kinematografie vydobyla celosvětovou pozornost.

Jiří Flígl pak s tímtéž záměrem líčí dva odlišné jihokorejské přístupy k žánrovým filmům, přičemž tyto přístupy svázal se jmény dvou komerčně úspěšných režisérů: Kim Ji-woonem a Bong Joon-hoem. Argumentace je přitom prostá: Jihokorejské filmy bývají mnohožánrové. U Kimových filmů se pak postavy řídí změnami žánrů a nemají žádnou vnitřní podstatu, u Bongových filmů se naopak žánrové ladění vyvíjí a mění dle toho, jak se ze své složité podstaty chovají postavy.

Poslední přítomnou žánrovou ministudii zastupuje článek Antonína Tesaře o fenoménu K-horroru, což je pojem variující značku J-horror používanou pro vlnu japonských (převážně) duchařských hororů. Článek ovšem překvapivě ukazuje, že korejské horory poměrně zásadním způsobem převracejí významy, které jsou s duchařskou tematikou spjaty v japonské kinematografii.

Téma zakončuje rozhovor Lucie Čihánkové s nedávnou debutantkou An Kyung-lee, jejíž snímek Krátký život byl též uveden na karlovarském festivalu. Jde o jakýsi pohled zespoda, z pozice minorit. Vůči všem předcházejícím zavedeným mužským tvůrcům a filmům s vysokými rozpočty stojí nezávislý snímek o problémech, které zažívá žena na okraji společnosti.

Technická poznámka: Jména a názvy filmů zapisujeme s anglickou transkripcí, aby se čtenářům s touhou dozvědět se více snadno dohledávala na internetu. Zachováváme tradičnější psaní jmen, kdy první slovo (např. Kim, Park, Hong, Lee) je příjmení a druhé slovo obsahující obvykle spojovník (Ji-woon, Chan-wook, Sang-soo, Chang-dong), je vlastní jméno.