Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Útěk do divočiny / Zkrocená divočina

kritika / Jan Kolář komentáře (6)

Útěk do divočiny / Zkrocená divočina

Závěrečná sekvence v pořadí čtvrtého filmu Seana Penna – v níž se objeví mj. detail nepřirozeně vytřeštěného oka Emila Hirsche, z něhož vytéká glycerínová slza – připomíná svojí kýčovitostí špatný vtip. Skutečnost, že si Útěk do divočiny přes všechnu svou topornou rétoriku a kýčovité aranžmá dokáže zachovat jistou míru přesvědčivosti, je možná nejpozoruhodnějším rysem tohoto filmu. Tento klad však nijak nesouvisí se schopnostmi tvůrců. Některé historie zkrátka fascinují samy o sobě, bez ohledu na to, v jaké formě se prezentují. Díla, která je zveřejnila, jsou v porovnání s nimi přízračně nezřetelná – jejich vlastní přednosti či nedostatky se záře ani temnoty odkrytých obsahů nemají šanci dotknout. Příběh Christophera McCandlesse – ony dva roky, jež oddělují jeho rozhodnutí zpřetrhat kontakty s vlastní rodinou a okamžik, kdy se ocitá na pokraji smrti hladem ve zrezivělém autobuse odstaveném v lesích daleko za aljašským Fairbanksem – bude přitahovat pozornost i v rámci mimořádně bezvýrazného podání.

Je to příběh, který jako by svými rozměry nepatřil do tohoto času. Dobrovolná chudoba, pěší putování z východu na západ a nakonec i několikaměsíční pokus přežít s minimem prostředků v lesní divočině připomínají spíš iniciační rituál, jemuž se podobá i v tom, že jeho vyústění překračuje hranice smysluplné řeči. V deníkových zápiscích, které po sobě čtyřiadvacetiletý McCandless zanechal, se střídají reflexe ubíhajících dní a proměňující se krajiny, ale i zoufalé volání o pomoc nebo verše Robinsona Jefferse, v nichž je lidské pokolení přirovnáváno k příboji, který po krátký čas zaplavoval lhostejné tváře skal, ale už opadává. Toto těžko postižitelné zápolení osobních vyznání a slov, jež se vědomě zříkají lidského úhlu pohledu, dokládá proměnu, kterou s sebou přináší setkání s divočinou, jejíž rozměry přesahují lidská měřítka: kategorie, v nichž uchopujeme svůj vlastní život, postupně ztratí svůj smysl. Jako bychom před sebou měli další, bytostně americký, „novosvětský“ mýtus o tom, že každý, kdo postoupí do hloubi nekonečné pustiny, přestane v určité chvíli být sám sebou – jako Henri Thoreau, jehož popis vlastního života na březích Waldenu se nakonec přizpůsobí střídání ročních období, jež se odráží na hladině jezera, nebo vypravěč Melvillovy Bílé velryby, jehož hlas v závěru knihy splývá s křikem ptáků a burácením moře.

Je škoda, že filmový Útěk do divočiny tento kontrast mezi lidskou a nelidskou perspektivou nedokáže využít – už proto, že schopnost filmové kamery zachytit svým kovovým aparátem svět v podobách a rytmech, jež jsou lidským očím nepřístupné (tedy to, co francouzští avantgardisté označovali slovem „fotogenie“), patří k tomu nejcennějšímu, co filmové médium dokáže nabídnout. Záběry krajiny v Pennově filmu nemají dostatečnou sílu na to, aby dokázaly vytvořit kontrapunkt vůči příběhu, který se v jejich rámci odehrává. Obrazy, které pořídil Eric Gautier, jsou na to příliš roztříštěné – roztřesené záběry ruční kamery se střídají se zpomalenými jízdami nad korunami stromů, dlouhé nehybné celky, které zachycují nekonečná kukuřičná pole v Severní Dakotě, navazují na sekvence nasnímané na přeexponovaný osmimilimetrový materiál, jež mají evokovat scény z McCandlessova dětství. Tvůrcům nelze upřít poctivost, která je vedla na místa, jimiž protagonista jejich filmu skutečně prošel, ale materiál, který přitom vytěžili, ponejvíc připomíná sled ilustračních fotografií z turistického katalogu.

Největší slabina Pennova filmu však tkví daleko hlouběji než jen v povrchně efektním vizuálním vyjádření – spočívá už v samotném rozhodnutí vyprávět McCandlessův příběh jako rozvětvený proud vzpomínek lidí, kteří se s ním na jeho cestě setkali. Nejde jen o to, že nekonečný voice over, v němž si hlas předávají Christopherovi rodiče, přátelé i náhodní svědci, působí s postupem času čím dál monotónněji, ale že v něm Chrisova postava ztrácí jakékoli určité obrysy. Mluví tu lidé, kteří jeho zkušenost nesdílejí, ale jen si ji představují – ať už z pohodlí vlastních domovů nebo z šedi svých minulých selhání; banální slova, která při tom vypouštějí („Byl to kluk, který dokázal ostatní inspirovat. Škoda, že o tom nemůže vyprávět sám“), zbavují nasnímané obrazy posledních zbytků přesvědčivosti.

Skutečný vrchol proto může přijít až ve chvíli, kdy utichnou – v okamžiku, kdy plátno na okamžik zaplní McCandlessův autoportrét, který sám před smrtí pořídil samospouští. Pohled na fotografii tváře s podivně vykulenýma, jakoby rybíma očima působí jako bodnutí. Nebo jako náhlá puklina, skrze kterou se všechen ten předchozí balast slov i obrazů odplaví – a otevře se nevýslovný pohled na zvláštní krajinu rozprostírající se uvnitř i vně jedné lidské bytosti.

Útěk do divočiny (Into The Wild, USA, 2007, IMDb)
scénář (podle knihy Jona Krakauera) a režie: Sean Penn, kamera: Eric Gautier, hudba: Eddie Vedder, hrají: Emile Hirsch, Marcia Gay Hardenová, William Hurt, Jena Maloneová, Vince Vaughn, Hal Holbrook, Kristen Stewartová ad., 148 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 24. 4. 2008).

Útěk do divočiny (Into The Wild, USA, 2007, IMDb)
scénář (podle knihy Jona Krakauera) a režie: Sean Penn, kamera: Eric Gautier, hudba: Eddie Vedder, hrají: Emile Hirsch, Marcia Gay Hardenová, William Hurt, Jena Maloneová, Vince Vaughn, Hal Holbrook, Kristen Stewartová ad., 148 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 24. 4. 2008).

Přečteno 11783x

Článek vyšel v časopise Cinepur #57, květen 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.1 /38

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Petr  (29.6.2011 22:23)

Nesouhlasím s kritikou, perfektní film v každém směru. A těším se na repeté.

pepík  (20.2.2011 01:07)

souhlasím, tak divně až únavně zpracovaná jinak velmi zajímavá látka. To se jen tak nevidí.

ian  (1.4.2010 22:51)

já s autorem recenze naopak souhlasím prakticky v každém bodě. sám bych si ještě přisadil, ale už tak to asi stačilo.. jsem přesvědčen, že komentátory dole často uváděný klad, že byli nuceni přemýšlet, přece není zásluhou filmu, ale samotné látky, kterou zpracovává. Nemám pochyb, že by k vyvolání úvah stejně dobře (myslím i lépe) posloužila původní kniha. nedivím se, že jsou tak kladeny na film trochu jiné nároky, které ani dle mě nesplňuje.

gald  (19.12.2008 11:10)

To je hodně ujetá recenze... Na jednu stranu autora lituji (pokud mu připadal konec kýčovitý) a na druhou pochybuji a jeho kompetenci psát filmové recenze.
Když ponechám stranou veškeré umělecké přednosti filmu (kterých je podle mě opravdu hodně) je vpodstatě jedno jakým způsobem film daný problém podává či komu režisér straní či ne, podstatné je když film donutí diváka opravdu přemýšlet a dojít k nějakému (jakémukoliv) závěru. Když se filmu toto podaří je naprosto zcestné mluvit o roztříštěnosti, povrchnosti či snad smysluplnosti.

elocina  (1.11.2008 23:29)

Film me velmi oslovil, byl to pro me silny zazitek a dal mi mnohe podnety k premysleni... Nesouhlasim s tak prilis negativne psanou kritikou!! Film byl velmi kvalitni, hodne me tzv. vzal, ale chapu, ze ne kazdy se na svet diva stejnyma ocima...

K. Šogan  (10.7.2008 14:03)

Dal jsem ti za 1. Ne kvůli tomu, že bych považoval tvoje hodnocení za pravdivé, pouze za odvahu tvého tvrzení. Existuje tisíce filmů, o nichž může člověk prohlásit, že větší sračku neviděl, ale o tomhle snímku zcela jistě ne. Dlouho jsem neviděl kvalitní film jako byl tenhle. Ale chápu, záleží na vkusu každého a tvůj je podle mého mínění asi pikantně zvrácený jinam...
S pozdravem a přáním mnoha kladných reakcí na tvé komentáře přeje K. Šogan

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #57 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #57, květen 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Deziluzivní sebereflexnost / Červená jako svérázná parafráze Shakespearovy Bouře (Zdeněk Holý, zoom)

Malickovo bloudění Novým světem (David Rychta, zoom)

Film uprostřed / Letní čas (l'heure d'été) Oliviera Assayase (Jakub Arpel, zoom)

Řím / Dějiny všednosti na pozadí velkých dějin (Patrk Höschl, televize)

Sacré Desplechin / Milovaná (Jakub Felcman, zoom)

V údolí Elah (Helena Bendová, minikritika)

+ více...