Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č.56

editorial / Zdeněk Holý komentáře (5)

Editorial č.56

O krizi českého filmu už toho bylo napsáno dost, zvláště na stránkách Cinepuru. Probíraly se různé příčiny tohoto stavu, od ekonomických, přes legislativní, až třeba po vzdělávací nebo společenské. Ale málo se mluvilo o příčinách, které leží na úrovni jazyka nebo našich mentálních představ a kategorií. O tom, jak vnímáme svět, jakou má podobu, často rozhoduje, jak ho máme kategorizovaný, pojmově rozčleněný, jaká přisuzujeme jména jeho jednotlivým předmětům a jevům. Nejlépe si sílu slov lze uvědomit u takových pojmenování a za nimi skrytých kategorií, kdy cítíme, že tyto kategorie jsou špatně vymezeny a pojmenovány, nebo se v nich skrývá rozpor. Třeba člověku, který něco ví o drogové problematice, může připadat poněkud nelogické rozlišovat mezi drogami a alkoholem, nebo pokud něco ví z genetiky a zoologie, nedokáže tak jednoduše (a pohodlně) rozlišovat mezi člověkem a zvířaty, jak to naznačují tyto dva pojmy.

Podobný pojmový problém se skrývá i v české kinematografii. Léta tady bylo to, co by jinde byl lepší či horší střední proud, vydáváno za filmové umění a byla mu podle toho udělována různá ocenění. Když se ale tyto filmy měly dostat na velké zahraniční festivaly, kde se skutečně rozhoduje o tom, co je považováno za umění, nedostaly se ani do nesoutěžních sekcí. Protože jako Češi máme sklon být přesvědčeni, že svým věcem (a nejen jim) rozumíme nejlépe, byl jsem velmi překvapen, když jsem sledoval jeden z posledních loňských Kinoboxů. Jan Hřebejk v něm odpovídal na otázku, jaké shledává nedostatky v současné české kinematografii. Jeho odpověď mě velmi příjemně zarazila, když prohlásil, že mu tady vedle středního proudu, který zastupuje on nebo Jan Svěrák, chybí nějaká alternativa (slovo alternativa neřekl, uvedl příklady). Představme si, že bychom o Svěrákových a Hřebejkových filmech jednotně mluvili jako o středním proudu, pak by hned vedle nich vzniklo (uvolnilo se) místo pro kinematografii, která je řekněme vynalézavější, náročnější, nevychází snadno vstříc očekáváním publika apod. Pak by se podle toho začaly chovat grantové komise, ocenění by se udílela jinak a kritika by začala také nově rozlišovat a hodnotit. Na Hřebejkových slovech je sympatické, že je řekl sám tvůrce, tedy někdo, kdo má obyčejně sklon svá díla přeceňovat a přikládat jim větší význam, než samy mají.

Na druhou stranu je potřeba říci, že tady viditelná alternativa střednímu proudu více méně neexistovala, a když není co pojmenovávat, je jasné, že se některé věci pak dostávají do kategorií, které jim nepřísluší. Zdá se, že na obzoru je film, který konečně může přepsat porevoluční mapu české kinematografie. Ačkoli jsem nový film Bohdana Slámy Venkovský učitel ještě neviděl, už po Štěstí jsem byl přesvědčen, že je zde konečně tvůrce, který hledá pro své sdělení vlastní kinematografický styl. Podle redakčních kolegů svůj styl dlouhých záběrů (pracující s pečlivou kompozicí, mimozáběrovým polem a orchestrací prvků mizanscény s pohyby kamery) prohloubil a funkčně zapojil do intimního sledování psychologických proměn jednotlivých postav. Premiéra je 20. března a doufám, že nebudu falešným prorokem.

Přečteno 6923x

Článek vyšel v časopise Cinepur #56, březen 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.1 /14

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Oto Horák  (15.4.2008 20:52)

Bohužel, k tomuto filmu zatím nemohu nic říci, ještě jsem jej neviděl.

Ondrej Capek  (15.4.2008 17:25)

A co treba O rodicich a detech? Jasne uznavam, nejde to az na dren, moje hodnoceni je trochu citova zalezitost (mam rad Haklovu predlohu a dalsi jeho veci + konecne zase neco o nas prazacich).

Ale na druhou stranu: dialogy nedrhnou A ta pointa odehravajici se v non-stop baru me celkem dostala (zpetne si clovek uvedomi, ze je to o cloveku, ktery behem dne ztrati / prohraje znacnou cast toho cemu veri - coz v povidce nebylo)

Oto Horák  (14.4.2008 21:13)

Šulíkova Záhrada byla vědomě poetistický či nadrealistický film a jako takový jej (přestože mne osobně zvlášť nenadchl) lze přijmout. Vesnický učitel se však tváří jako realismus a realismem není. A nejde pouze o přidělávání rázovitých domů... (Shodou okolností ve vesnici Radobytce má chalupu můj kamarád a znám to tam.)
Jinak souhlasím, že smysl umění nelze omezit na sociálně kritickou funkci. Potěšení (nebo třeba to nazvěme i rozkoš) z vyprávění a "filmařského přednesu" by se nemělo jistě také zanedbávat. Vesnický učitel je natočen dobře - minimálně v našem kontextu. (Třebaže pro mne je stále Slámovým vrcholem poslední čtvrthodina v Štěstí.) Řekl bych také, že ještě nějaké polopatismy a zbytečná explicitnost (doříkávání, shrnutá idea díla) ve Vesnickém učiteli zbyly, ale budiž...
Aby mi bylo správně rozuměno: považuji Slámův nový film za lepší než díla Vejdělka, Hřebejka, Nellis, Nikolaeva atd. A pokrok režiséra od scénáristické bezradnosti i problémů s vedením herců (a "neherců") v Divokých včelách je markantní.
Chtěl jsem jen říci, že čekám něco jiného: pohled bez příkras na naši současnost.

Zdeněk H.  (14.4.2008 18:18)

Tak černě bych to neviděl. Připomíná mi to debatu o Šulíkově Záhradě, která také prý byla útěkem před realitou mečiarovského Slovenska. Tady stejně jako tam to může být symptom, ale rozhodně Venkovský učitel neutíká nebo se lacině nevyrovnává se svým tématem.
Za další mi přijde, že nelze umění ztotožňovat/redukovat na jeho sociálně kritické poslání. Přece jde také o to, jak nápadité, nové, intenzivní zážitky film divákům nabízí. Třeba jak se v tomto filmu dynamicky mění prožitek subjektivity díky dlouhým záběrům. Jak se díky nim mění zprostředkovávaná hlediska postav, jak kamera vypráví, jak nám dává pocítit plynutí času.
Nebo jak celý film je diskrétně vyprávěn, jak bez zbytečných polopatismů jsou nám sdělovány orientační příběhové reálie, jak nám to dává jistotu při oprientaci v příběhu, aniž by nás film odváděl od toho, co je pro něj podstatné.
Možná mi dokonce přijde, že Sláma naivní a schematické ideologické hodnocení vlastní Štěstí zde opustil. Vesnice už není ve srovnání s městem taková idylka jako statek ve Štěstí (viz postavy vesničanů) a ti, kdo odcházejí z Čech za prací a kariérou, už nejsou zrádci, nebo escapisti (srovenej přítele postavy Vilhelmové ze Štěstí s postavou homosexuálního přítele ve Venkovském učiteli).

Oto Horák  (14.4.2008 10:34)

Jistě, na Venkovského učitele se lze dívat jako na film natočený lépe, než bývá v kraji zvykem - lze si libovat nad (kinematografickou) krásou záběrů. Ano, na první pohled jde o film méně únikový, méně soukromý (dělám filmy, neboť jsem to vystudoval, jsem schopen na ně získat peníze, imponuje mi to etc.). K pocitům trapnosti a studu není - na rozdíl od většiny tuzemské produkce - důvod. Stačí to však?
Naposled na Febiofestu jsme měli možnost vidět řadu filmů zásadně odlišných, pocházely z Číny, Latinské Ameriky, USA nebo třeba Srbska a měly pochopitelně různou úroveň zpracování. Charakteristickým znakem těchto snímků byla jejich kritičnost: otevíraly bolavé rány společnosti. Někdy i za cynickou maskou se skrývalo ustrnutí nad ponížením člověka, nad jeho (ne)dobrovolným pádem - a nad ztrátou, nefungováním sociálních vazeb. V dílech režisérů se projevoval odstup od statu quo, od "nezbytnosti" (většinovými médii "doporučovaného") každodenního zápasu o pokračování koloběhu výroby a spotřeby (včetně zábavy jako osvědčeného prostředku zapomnění).
Pokud zamítneme předpoklad, že v Česku je vše v pořádku a ke kritice není žádný důvod, jeví se nám Slámův film hned v jiném světle. Co nám vlastně říká? Že člověk s homosexuální orientací se s ní musí nejprve sám vyrovnat a pak jej přijme i okolí? Že to může být člověk vnitřně hodnotný a že při něčí chybě či zakolísání si máme odpouštět? Co s tím: žijme v idylických vesničkách (jako jsou filmové Radobytce), mezi rodícími krávami, na kupkách sena a mějme se navzájem rádi? Problém je v tom, že idylické vesničky mizí a schovávání se do těch zbývajících (jako do skanzenů) se nápadně podobá dezerci. Že mnozí ti vesničtí "lidičkové" nám "homolkovsky" už dávno změšťáčtěli? Že krávy jsou šílené či spíše my jsme je šílenými ustanovili. A mít rád možná nestačí ve společnosti, v které je upřednostňování či krytí bezohlednosti státní normou a cílem (který předchází smysl a ne naopak) lidí něco si koupit nebo někoho k něčemu využít (ostatní je odvozeno). Sláma nám (v Divokých včelách) ukazuje zaplivaný kiosek jako projev zaostalosti (či pouhé exotikum), ale nákupní a skladovací hangáry, hyzdící krajinu a vcucávající blamované oběti, nevidí.
Přes všechnu možnou subjektivní režisérovu poctivost jde i v případě Venkovského učitele jen o vkusný výrobek, tvorbu okrášlující, falešně idylizující - marná sláva přece jen únikovou. Nápaditá kamera, obdivuhodný výkon Pavla Lišky, solidní Zuzany Bydžovské, několik trefných detailů - vše málo platné...
Loajalita českého filmaře je bezmezná. Selankovitá tradice a státotvornost (s čestnou výjimkou druhé poloviny šedesátých let) zavazuje. Problém není v netalentovanosti. Chce to jen mít odvahu (vůči producentům i divákům) odvrhnout lakování na růžovo, v nejlepším případě špikované komunální satirou a bodrými vtípky. Poslední český film, který si dokázal položit podstatnou otázku a tvůrčím způsobem ji rozvinout, byli Vojnárovi Lesní chodci. Od té doby nic.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #121

#121

únor 2019



DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Editorial 120: Muž ve filmu

Editorial 119: FAMU

Editorial 118: Neonoir

Editorial č. 117 / Cine latino

Editorial 114: Visegrádská animace

Editorial 113: Werner Herzog

Editorial 112: České filmové obrození?

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Zamést si před vlastním prahem

Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění /

Top of the Lake / Režisérská pečeť v seriálu

Osmdesát dopisů / Estetická krása plahočení

Ostrava Kamera Oko


RUBRIKY

anketa (24) / český film (79) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (95) / fenomén (71) / festival (78) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (115) / komiks (10) / kritika (777) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (703) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (103) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (42) / téma (879) / televize (97) / tisková zpráva (1) / událost týdne (228) / video (2) / videoart (16) / videohra (59) / web (42) / zoom (154)

Cinepur #56 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #56, březen 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Vizuální zaměření a odbočky z fikce / Popularizace vědy v seriálech Kriminálka Las Vegas a Numb3rs (Radomír D. Kokeš, téma)

Pokání / Spravedlivě a nevěrohodně slzavá síla fikce (Kamil Fila, kritika)

MFF Rotterdam / Doprovodné sekce (Martin Blažíček, glosa)

Na vlastní nebezpečí / Téď budět velký péřej! (Jaromír Blažejovský, kritika)

Editorial č.56 (Zdeněk Holý, editorial)

Neléčená schzofrenie / Mezi filmem a videem, mezi kinosálem a galerií (Martin Mazanec, glosa)

+ více...