Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Po čem žena touží? / Přepisování binarit ve feministické pornografii

Po čem žena touží? / Přepisování binarit ve feministické pornografii

téma: Jak rozumět pornografii / Kateřina Lišková komentáře (2)

Z rozhovoru novinářky s pornoherečkou: “No tak, Giselle, neříkejte, že když tam tak ležíte, úplně nahá, pod horkými reflektory, dotýkáte se svého těla a kamery zabírají každý jeho centimetr, s nohama široko roztaženýma, aby celý svět viděl vaše hluboké, nejvnitřnější části, že to pro vás není ponižující? Pokořující? A co teprve všichni ti muži, co se na vás dívají. Nejen během natáčení, ale i potom, když je váš obraz jednou venku, napořád, aby se na něj mohl kdokoli dívat. Myslet si, cokoli chce. Všichni ti malí, chlupatí, tmaví muži, ve svých tmavých koutech s očima nalepenýma na vás. Dívají se, honí si při tom a mají chlípné a násilné a myšlenky. Vám to nepřipadá ponižující... pokořující... vzru- vzrušující...?” Jedná se o fiktivní rozhovor, který však zachycuje rozpornost v přístupu k pornografii, která je typická pro debaty mezi jejími odpůrci a příznivci. Následující text ukáže, že se nejedná jen o pokryteckou morálku, ale že jde, či alespoň může jít o proměňování sociálního světa a genderových pořádků.

Otázka, co je to pornografie a hlavně jestli je užitečná, nebo škodlivá, se proměňuje v závislosti na historickém a politickém kontextu. Konvenčně se pornografie pojímá jako otázka morálky. Sociální konzervativci a církevní přestavitelé zdůrazňují morální rozklad, který pornografie způsobuje. Vnímají ji jako hrozbu namířenou proti tradiční rodině a proti hodnotám, které stojí v základu společnosti. Pornografie je hříchem proti čistotě, označuje nekontolova(tel)nou sexuální touhu, která je v příkrém kontrastu k prokreativní (rozplozovací) sexualitě v rámci heterosexuálního manželství. První ohrožuje druhé a v sázce není nic menšího než status quo. Výtky sociálně konzervativních sil, které označují pornografii za nemorální, za manifestaci mravního úpadku a rozkladu společnosti, za ohrožení mravní výchovy mládeže, soudržnosti rodiny a posvátnosti manželského svazku, nepřekvapí. V současné Evropě, podobně jako ve Spojených státech před dvaceti lety, se však ozývají feministické hlasy proti pornografii a za její legislativní zákaz. Vehementní protesty proti pornu přicházející z protilehlé, sociálně progresivní strany sociálního spektra překvapí. Feministická kritika však na rozdíl od té nábožensky podložené nevnímá pornografii jako otázku morálky. Problematičnost pornografie podle feministek nespočívá v její sexuální explicitnosti, ale v jejím sexismu. Feministický argument staví pornografii do ohniska genderového útlaku, tvrdí, že pornografie podřizuje ženy. Antipornografické feministky identifikovaly pornografii jako příčinu mužského násilí na ženách a nízkého statusu žen ve společnosti.

I ve feministickém pojetí stojí porno proti společnosti a vylučuje se s hodnotami, na nichž stojí dobrá společnost: jestliže konzervativci takovou společnost považují za dosaženou a pornografie ji ohrožuje, v očích feministek je pornografie nejen v přímém protikladu dobré společnosti, ale především brání v jejím dosažení. Konzervativci tvrdí, že pornografie narušuje rodinu, tedy jednotku složenou z muže a ženy (a jejich dětí), feministky mají za to, že porno poškozuje jednu polovinu lidstva nesrovnatelně větší měrou. Zatímco morální konzervativci si stěžují, že pornografie ničí patriarchální uspořádání společnosti, antipornografické feministky tvrdí, že je podporuje, a mají tento aspekt za nejdůležitější ze všech negativních dopadů pornografie, z nějž se všechno další odvíjí.

Existuje ještě přinejmenším jedna pozice vůči pornografii, také feministická. Ta je s tou předcházející v rozporu hned v několika ohledech. Zpochybňuje přímočarou kauzalitu pornografie – násilí na ženách: v komplexním sociálním světě nemá žádný jev jednu jednotnou příčinu, která funguje vždy a za všech okolností se stoprocentním účinkem. Násilí na ženách tak nelze připsat pornografii s tím, že násilníky se stávají všichni muži, kteří konzumují porno. Podobně nižší sociální postavení žen ve srovnání s muži se jistě neodvíjí od ústředního jevu zvaného pornografie. Feministky, které kritizují antipornografické argumenty svých kolegyň, upozorňují i na to, že zatracovat šmahem reprezentaci sexu, pornografii, se nebezpečně blíží k zatracování sexu jako takového. Takový přístup má dvě roviny. Na první rovině jde o to, že ženy měly historicky v naší patriarchální kultuře přístup k sexu výrazně omezen. Ženská sexualita byla kontrolována mnohem ostřeji než mužská a hlavním úkolem ženy bylo přivádět na svět děti. Tuhou kontrolu tohoto typu rozlomil právě feminismus a obzvláště jeho tzv. druhá vlna, která nastoupila v 60. letech 20. století. Je proto paradoxní, když se volání po zákazu jisté formy reprezentace sexu ozývá právě z (jedné části) feministického tábora. Přes všechny rozpory mezi sociálními konzervativci a feministkami se však tyto protichůdné sociální síly na přístupu k jedné věci shodnou: jak konzervativci, tak antipornografické feministky vidí v sexualitě a pornografii nebezpečí, které je nutné eliminovat. Proto například ve Spojených státech společně lobbovali za přijetí antipornografické legislativy. Na druhé rovině je problematická představa, že sex, a potažmo pornografie, funguje výhradně utlačivě. Sexualita je bezesporu polem prostoupeným mocí, ale moc neříká jen ne – vždyť kdo by ji potom poslechl? Oblast sexuality funguje také produktivně, skrze podněcování, množení různorodých slastí a sexuálních identit. Tyto slasti a identity mají opět podvojný účinek: jednak nás a naše jednání regulují, jednak otevírají a umožňují dříve nemyslitelné mody sociálního bytí a jednání. Přijmeme-li toto komplexnější pojetí sexuality, jež se odvozuje z myšlenek francouzského filozofa Michela Foucaulta, pak si nemůžeme myslet, že zákaz pornografie je možný, nebo dokonce žádoucí.

Některé feministky tedy nejen že pornografii nezatracují, ale aktivně ji vytvářejí, pravdaže v trochu jiném provedení, než na které jsme z mainstreamu zvyklí. Feministická pornografie tedy není, jak by se mohlo na první pohled zdát, vnitřně rozporným pojmem. Pro zkoumání toho, co je feministická pornografie, nenabídnu definice slov “feminismus” a “pornografie”, ale několik momentů z vybraných videí, které lze do tohoto žánru zařadit.

Candida Royalle je bývalá pornoherečka a od roku 1984 režisérka snímků, které sama nazývá “erotickými filmy z ženské perspektivy”. Právě z jejího videa Stud Hunters (Lovci hřebců) pochází rozhovor novinářky s pornoherečkou, který otevřel tento článek. Citovaný snímek je parodií ze světa pornobyznysu, přesněji řečeno ze zákulisí výběru mužských protagonistů pro pornofilm. Dvě ženy, “režisérka” a její “hvězda”, v něm přijíždějí do New Yorku vybírat si mužské herce do svého nového snímku. Už tato výchozí situace je odlišná od konvenčního scénáře, v němž si muži vybírají ženy. Takových prohození rolí, přeznačení toho, kdo je aktivní a čí slast je středem pozornosti, je ve filmu víc. V mainstreamových pornofilmech je to slast muže, která je narativně i vizuálně akcentována. Standardním vyvrcholením takové mainstreamové sexscény je mužský orgasmus vizualizovaný cumshotem, tedy výstřikem semene. Candida Royalle se od začátku své režisérské dráhy cumshotům bránila. Nechtěla je ve svých filmech mít a trvala na tom, i když jí odborníci z branže tvrdili, že bez cumshotů nelze dělat pornofilmy (a to nejen kvůli tomu, že jsou na ně diváci zvyklí, ale i proto, že: cumshot je jedním z definičních znaků pornofilmu a jeho neexistence uzavírá snímku cestu do standardní pornodistribuce).

Odmítla-li režisérka cumshoty jakožto vizualizaci mužské slasti, vydala se tím na cestu prozkoumávání vizualizace slasti ženské. Nepřekvapí, že na této cestě prolamovala další železné zákony porna. Ve většině běžných pornofilmů např. přichází první sexuální scéna po prvních třech až čtyřech minutách, ve Stud Hunters je to až po více než 30 minutách, a to ještě sexscéna začíná dlouhatánským něžným polibkem. Střihači režisérce říkali, že je líbací scéna moc dlouhá, ale ona se zeptala kamarádek různého věku, a ty jí řekly, “ne, to tak musí zůstat” – a tak první sexuální scénu uvozuje nekonečný polibek v romantickém osvětlení. Celou scénu vidíme víceméně v reálném čase; sex trvá další zhruba půlhodinu, během které sledujeme alternativně dva páry. Jako diváci a divačky se primárně díváme na soulož “asistentky režie” a jejího partnera, kteří se při tom dívají na souložící první pár, “pornohvězdu” a jejího partnera. V klasickém mainstreamovém scénáři by se “asistentka režie” přidala k prvnímu páru, a vytvořila tak “trojku”, která standardně konotuje ještě intenzivnější slast pro muže; ne tak u Candidy Royalle. V jejích filmech se také, na rozdíl od mainstreamu, mnohem víc mluví. Vraťme se na začátek oné první sexscény, kdy spolu mluví “pornohvězda” a její partner.

  • On: “Víš co, nemůžu si pomoct a musím pořád myslet na to, cos dneska řekla v rozhovoru s novinářkou.”
  • Ona: “Co?”
  • On: “O tom, že se chceš zamilovat a založit rodinu.”
  • Ona: “Vážně?”
  • On: “Já si myslím, že by z tebe byla skvělá matka.”
  • Ona: “Většina mužů mě takhle nevnímá. Většina mužů chce utéct a schovat se, když slyší, že bych chtěla mít děti. Chtějí mě jen na sex.”
  • On: “No, na to bych tě chtěl taky, ale myslím, že by z tebe byla úžasná manželka. Přemýšlím o tom, že se usadím, založím rodinu, budu mít děti.”

Co dělá diskuse o manželství a rodičovství v pornofilmu? Nabízím dvojí vysvětlení: skrze debatu na takové téma, kterou v pornofilmu vedou pornoherci, se rozvolňuje stereotypní nazírání na lidi, a převážně na ženy pracující v sexbyznysu jako na amorální, pokřivené, psychicky zbídačelé charaktery. Jinými slovy, debata na “normální téma” umožňuje vidět pornoherce a pornoherečky jako “normální lidi”, kteří mají docela normální životy a přání mimo kameru. Na druhou stranu má takový rozhovor i dvojí normalizační efekt. Za prvé činí přijatelnějším sex i jeho explicitní zobrazování, tedy normalizuje porno jako žánr. Za druhé však představuje lidské tužby jako v podstatě univerzálně černobílé a očekávatelné, tedy užít si (hodně sexu a nevázanosti) a pak mít takovou normální rodinku ve stylu “máma, táta a dvě děti”. Podle tohoto sdělení (všechny) ženy nejenže touží výhradně po přeněžném sexu, ale hledají toho pravého vyvoleného, s nímž bezpečně zakotví v posvátném přístavu manželství a přivedou na svět děti. Co by proti takovým koncům mohli mít morální konzervativci? Toto je praktická ukázka situace, kdy zároveň s produkcí (obrazů) nových slastí, jejichž centrem je žena, pokradmu dochází k upevňování genderových norem, stereotypů a navyklých pořádků.

Druhou autorkou, kterou jsem vybrala pro ilustraci fenoménu feministického porna, je Annie Sprinkle. Z prostitutky se stala pornoherečkou, pak i sama režírovala, dělala striptýz, který se časem posunul spíš k one-woman strip talk show, pózovala pro pin-up fotky a sama sex fotila. Mnohokrát účinkovala v klasických heterosexuálních pornofilmech, aby se později z mainstreamu vydělovala experimentováním s lesbickým sexem, s/m sexem, sexem s transsexuály, s tělesně handicapovanými, konstruováním nových sexualit (třeba bisexuální se slabostí pro prťavce) – a aby takové sexuality uváděla do mainstreamu, aby činila deviace normálnějšími. Její kariéra dokazuje, že porno (a sexbyznys obecně) se dá dělat jinak, že i v něm je možné svobodné, kreativní vyjádření, které jinak vnímáme jako doménu umění.

Její dlouhou kariéru svým způsobem shrnuje klipovité video nazvané Herstory of Porn (Její život v pornografii) vydané roku 1999. V symbolických 69 minutách navštívíme sedm různých kinosálů, v nichž nám Annie Sprinkle pouští ukázky z filmů, v nichž účinkovala, i těch, které později sama natáčela, doprovází je vtipným komentářem a občas její naklíčovaná současná postava “vstoupí” do starého filmu, aby něco dodala. Prvotiny z raných 70. let vycházejí z úsměvných (až směšných) scénářů, které reprodukují stereotyp poroučejícího muže, jehož slasti slouží povolná žena, největší vybočení z normálu představuje prohození manželských partnerů či sex ve čtyřech. V prvním desetiletí své kariéry nevyčnívala Annie Sprinkle z šedého průměru středního proudu. Změna přichází až s rokem 1982, kdy začíná experimentovat s prvními proženskými pornofilmy. Vůbec prvním na tomto poli je snímek Deep Inside Annie Sprinkle (Název Hluboko uvnitř Annie Sprinkle odkazuje mimo jiné na klasické pornosnímky Ďábel ve slečně Jonesové a Hluboké hrdlo.) , kde stála nejen před, ale i za kamerou jako scenáristka a režisérka. Hlavní hrdinkou snímku je slavná nadržená pornoherečka Annie Sprinkle, která se chodí do kin dívat, když právě promítají film, v němž hraje v hlavní roli. A protože je tak nadržená, dochází k sexu s mužskými diváky v kině, který ona sama iniciuje. My jako diváci a divačky doma u videa tak vidíme záběry sexu s Annie Sprinkle promítané na plátno kina, před nímž má Annie Sprinkle sex s náhodnými návštěvníky představení v roce 1982 a kde v první řadě občas také sedí naklíčovaná Annie Sprinkle z roku 1999 a cpe se falickým párkem v rohlíku. Metoda zrcadlení je první důležitou známkou reflexivity, jíž se Herstory of Porn vyznačuje. Ale ani Deep Inside už není úplně klasické porno vystavěné na půdorysu aktivní muž, pasivní žena. Žena v podání Annie Sprinkle je zde tou aktivní, sexuální, dožadující se uspokojení podle vlastního scénáře – tedy je charakterizovaná repertoárem typicky mužských vlastností. Žena tu promlouvá vlastním hlasem – a to doslova. V rámci interaktivity mluví Annie přímo na kameru, potažmo k divákovi, a vyslovuje svá sexuální přání. Jakkoli se nám dnes, po čtvrtstoletí, může zdát taková interaktivita k smíchu a žena-vamp jen dalším archetypem mužských sexuálních fantazií, nemůžeme pominout slyšitelný hlas ženy-tvůrkyně a vepisování ženy na dříve výhradně mužskou stranu genderových identit. Žena je tu, podobně jako je tomu u Candidy Royalle, navíc nekonvenčně v pozici aktivního tvůrčího subjektu, což je ještě zesíleno faktem, že v případě pornografie se i autorsky jedná o tradičně mužský žánr.

Ale zpátky k Herstory. Z ní se můžeme dozvědět o tabuizovaných tématech ženské masturbace, její fyziologické i meditativní stránce, vidět skutečný ženský orgasmus live nebo jeho experimentální vizualizaci. Také Annie Sprinkle se totiž staví proti obvyklému cumshotu a pro jedno ze svých alternativních zobrazení orgasmu si do jednoho snímku z poloviny 80. let vypůjčila motiv ze Star Treku – v nekonečném vesmírném prostoru se rozkládají a uskupují geometrické obrazce doplněné “mimozemským” technozvukem. Z poloviny 80. let, doby nastupující pandemie AIDS, je rovněž osvětový pornosnímek Pornographers for Safer Sex (Pornografové za bezpečnější sex), v kterém měli diváci a divačky možnost seznámit se se způsoby užití tak řídce používaných ochranných prostředků, jako je např. dental dam (pružná guma, jež se přiloží na ženské genitálie a chrání před přenosem infekcí při cunnilingu). Annie Sprinkle se stala jednou z průkopnic bezpečného sexu a v jejích pornofilmech od té doby všichni muži používají prezervativy, věc v mainstreamových videích značně neobvyklá. Pro sexuálně explicitní snímky Annie Sprinkle je typické mísení žánrů, takže vedle osvětového pornosnímku máme možnost zhlédnout docu-porn, žánrový mix, jehož je vynálezkyní, art-porno s provokativním názvem War Is Menstrual Envy (Válka je mužská závist mentsruace), jež si pohrává s freudovským tématem závisti penisu, jíž údajně trpí ženy-méněcenné bytosti, nebo pornofilm-návod, jak dělat vlastní pornofilmy.

Práce Annie Sprinkle ukazuje ženu jako sebevědomou aktérku a aktivní bytost právě ve sféře, která byla ženám historicky uzavírána. Zároveň s tím zpochybňuje jednoduché představy o tom, co to vlastně “žena” je: jaké má priority (je to na prvním místě manželství, rodina a nikdy nekončící péče o druhé?), jaké má sexuální touhy (být pasivním objektem mužské touhy?) a preference (je to namakaný muž-svalovec? je to jeden jediný, “ten pravý”? je to vůbec muž?). Feministické porno Annie Sprinkle nám neříká, jaké všechny ženy jsou nebo jaké by měly být, ale spíš naznačuje, jaké být mohou. Tím efektivně rozvolňuje kategorii “žena”, která je normativní a která vylučuje takové, které se do předpisové normy “správné, normální ženy” nevejdou.

Feministické porno má své limity a své možnosti. Jeho omezení tkví jednak v možném produkování latentně normalizujících identit, jak jsme viděli na příkladě jednoho momentu z pornosnímku Candidy Royalle, jednak samozřejmě v tom, že tvoří jen jednu drobnou součást sociálního světa – stejně jako pornografie není a nemůže být “zodpovědná” za všechna zla působená ženám, jak se domnívají antipornografické feministky, tak nemůže být zázračným všelékem na neduhy patriarchální společnosti. Nicméně jisté nezanedbatelné možnosti feministická pornografie skýtá. Vedle soustředění se na ženskou slast, oblast donedávna stojící zcela na okraji zájmu, to je proměňování symbolického způsobu, skrze který rozumíme světu. Stohy stran byly popsány o tom, kterak je naše západní myšlení vystavěné na neprostupných dualismech. Světu rozumíme, aniž si to vždycky uvědomujeme, skrze binární opozice aktivní-pasivní, dominantní-submisivní, smělý-zdrženlivá atd., které jsou vždy hierarchické a genderované, tedy vnímané jako buď mužské, nebo ženské. Feministická pornografie tento symbolický řád efektivně rozrušuje. Představuje tak jeden z kroků, které je potřeba podniknout na cestě k proměně utlačivé společnosti, totiž rozkolísat zaběhlé samozřejmosti, které legitimizují status quo a zakládají identity aktérů a aktérek v něm. Nejpřínosnější na feministické pornografii tedy není ani tak nalezení odpovědi na otázku, po čem žena touží, ale tázání se po tom, co/kdo to vlastně “žena” je, a zpochybňování navyklých odpovědí.

Přečteno 14562x

Článek vyšel v časopise Cinepur #51, červen 2007.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /56

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Oto Horák  (18.6.2007 12:32)

Žádné ženské porno jsem pravděpodobně neviděl, takže jeho sebereflexivnost nemohu posoudit. Možná ale souvisí se základním problémem, nerozlišováním mezi vlastní pornografií a erotickými filmy (tj. těmi, které obsahují pornografické prvky). Vlastní, "pravou" pornografii dle mého názoru necharakterizují ani tak detailní záběry genitálií, koitu, felace (oddělující hard a soft porno), které mohou být, byť vzácně, i v jiných filmech, nýbrž fakt, že vyvolávání pohlavního vzrušení je jejich jediným cílem. (Dějové oslí můstky v některých pornofilmech mají funkci pouhých pauz.) Naproti tomu u erotických filmů (či lépe filmů s erotickým tématem) je záměrné vyvolávání vzrušení většinou také přítomno, ale bývá jen jedním z cílů, a mnohdy ani ne nejdůležitějším (často spíše upoutávajícím, pomocným a náhradním). Netvrdím, že se všichni diváci při takovém rozlišení ve všech případech shodnou, v 98% však platí a kdybychom se takového pojetí přidrželi, nemluvilo by se zavádějícím způsobem (zvláště v "mainstreamové" kritice) o pornografii tam, kde jsou pouze použity pornografické prvky.
U sebereflexivního porna (může jím být i parodie) záleží na tom, do jaké míry jej většina diváků tímto způsobem vnímá. Pokud se přesáhne určitý práh "neignorovatelnosti" takového "čtení", klasickým příjemcům porna to zřejmě bude vadit (ha, intelektuálština!). Dovedu si představit diváka (velmi dobře sám sebe), u kterého podobné režisérské postupy mohou přispívat k větší erotičnosti scén. Naopak porno "primitivní", předem do detailu odhadnutelné, zdlouhavé a nekonečně opakovatelné, (záměrně) "nevěrohodné" a "supermanské", může "hladinu" vzrušení u některých diváků (třeba u mne) významně snižovat, často rovnou na "bod nula". Méně "porna" je zkrátka někdy více "porna" a nejvíc "porno" je vlastně to, co už "porno" není. Nehledě na skutečnost, že mnohé snímky, sexuálně nikoli explicitní, nýbrž "pouze" s tématem milostného života, mohou být (pro některé jedince) eroticky velice stimulující. Film Elii Kazana Třpyt v trávě (nedávno ho zopakovala i ČT) ze začátku šedesátých let, se mi jeví jedním z nejpůsobivějších a nejvzrušivějších děl, ačkoli v něm pochopitelně žádné (ani soft) porno scény nejsou. Natočit sexuální scénu naturalisticky, "po lopatě" dokáže každý pitomec, ztvárnit ji ale tak, aby se v ní odrážely pocity (ono "nesdělitelné" prožívání) postav (nemyslím obligátní hlasité vzdechy a hekání) je velké umění.







Edita Langpaulová  (15.6.2007 15:38)

Ze článku Kateřiny Liškové mi vyplývá, že ženské porno je nutně sebereflexivní. Často vzniká navzdory mainstreamovému (mužskému) a tvoří tak k němu jakýsi komentář. Zajímá mě, jestli v tomto okamžiku, když se spíše jedná o metaporno, může mít podobné "katarzní" účinky. Zda je možná identifikace s děním a postavami, jestliže je takto intelektuálně postaveno.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu: Tarantino

Úvod k tématu: Současný český seriál

Úvod k tématu: Underground

Úvod k tématu: Autor ve 21. století

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Úvod k tématu 119: FAMU

Úvod k tématu 118: Neonoir

V koloběhu krizí a proměn / Poznámky k vývoji argentinského filmu


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (742) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (244) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #51 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #51, červen 2007

Z obsahu tištěného čísla:

Umírněné mraky / Porn to be Wild (Aleš Stuchlý, zoom)

Film d'Art (Jiří Horníček, pojem)

Vratné lahve / Slabé srdce ku potěše mladých dam (Jaromír Blažejovský, kritika)

Jasmila Žbanić / Jak žít dál se zkušeností války (Dominika Prejdová, rozhovor)

Téma: Jak rozumět pornografii (Redakce, téma)

Pusinky /I/ (Kamil Fila, minikritika)

+ více...