Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Déja vu
kritika / Jan Hlubek / komentáře (1)
Současnou tvorbu režiséra Tonyho Scotta charakterizuje sebevědomě samoúčelné zaujetí architekturou filmové formy. Těkavá, hekticky proměnlivá struktura záběru a excesivně dynamická montáž, téměř úplně se odpoutávající od příběhu i jeho postav, došly zatím na hranice narativní srozumitelnosti i samotné percepční únosnosti v předposledním snímku Domino (2005). V Déja vu však režisér svůj vizuálně výbušný styl, ovlivněný reklamní a videoklipovou estetikou MTV, záměrně ztlumil a opět se více přimkl ke klasickému vyprávění. Největší úskalí ovšem neskýtá režisérovo oblíbené téma manipulace digitálním obrazem, ale právě krkolomná a v některých momentech i nechtěně komická snaha skrze toto téma vyprávět v podstatě romantický příběh.
Jistá hi-tech aparatura otevírá okno do minulosti. A agentu Dougu Carlinovi (Denzel Washington) pomůže jak odhalit, kdo stojí za teroristickým útokem na říční trajekt v New Orleans, tak najít novou lásku v dívce Claire (Paula Pattonová), která byla nalezena zavražděná nedaleko místa tragédie. Ona aparatura totiž navíc umožňuje přímo fyzický přenos časem, takže Carlin ubíhající minulost nejen pasivně sleduje, ale může ji i fakticky ovlivnit. V okamžiku, kdy Carlin usedne do "stroje času", převrací se však náhle pohyb příběhu i situace postav. Spirálovitý vývoj thrilleru s časovou smyčkou poněkud násilně a unáhleně narovnává žánrově motivovaná snaha o závěrečné obnovení rovnováhy a vytvoření ideálního páru. Snímek přestává stimulovat divácké potěšení z chytrého vyprávění a dosti neohrabaným způsobem útočí na emoce, přináležející k žánru romance s jejím nezbytným happy endem.
Sekvence, v nichž Carlin odhaluje a následně využívá funkce "stroje času", zůstávají nejpůsobivější atrakcí snímku, byť právě skrze ně ústí Déja vu do onoho romantického klišé. Přístroj umožňuje pojmout minulost jako pohyblivý obraz. A Carlin se tak ocitá ve specifické pozici jakéhosi všemohoucího "diváka-autora", který může s předloženým "filmovým" materiálem volně nakládat. Změnou hlediska nebo velikosti záběru obraz minulosti dekonstruuje, a odhaluje tak jeho skutečné významy. Formálními manipulacemi jej prozkoumává, interpretuje i aktivně dotváří (viz scénu, v níž do minulosti pošle vzkaz svému kolegovi). Prostřednictvím časoprostorového interfejsu se však zároveň počíná do takto vzniklého obrazového prostoru sám nekontrolovaně nořit. Distancovaný Carlinův pohled se neupírá jen k obrazu Claire, ale pozvolna ke Claire jako takové, začíná ji vnímat jako živou bytost, jejíž osud může změnit. Perverzní aspekt kinematografie – pozorovat a nebýt přitom pozorován – dokonale převrací scéna, v níž Claire skrze časové okno pohlíží jakoby přímo na Carlina a ptá se: "Je tam někdo?" Obraz je destabilizován, jeho divácká působivost se tím však jen zvyšuje. Zpětná vazba není pro hrdinu zcizujícím efektem, ale spíše přímou pozvánkou ke vstupu, dalším záhybem spirály vedoucí k rozplynutí v jiném časoprostoru. Oproti Vonnegutově Billymu Pilgrimovi nebo hrdinovi Markerovy Rampy (La Jetée, 1962) však Doug Carlin "zapendluje" v čase přesně v intencích produkční společnosti Jerryho Bruckheimera a svůj ponor do obrazu zakončí náležitě explozivní akcí...
Nejvlastnějším tématem Déja vu možná nakonec není cestování časem, ale spíš rozkoš z ideálního diváctví: Proniknout do obrazu. Ztratit se a rozplynout v iluzi. Dokonalá divácká projekce skrze joystick a širokoúhlý monitor. Stát se postavou svého vlastního filmu. A být ochoten zemřít pro svou filmovou lásku.
Přečteno 8130x
Článek vyšel v časopise Cinepur #49, prosinec 2006.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
1.9 /7
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
kolemjdoucí (23.12.2008 23:42)
Poněkud starší článek, přesto se k němu musím vyjádřit. Mrzí mne že zde autor rozebírá funkční stránku filmu/scénáře a nikterak se nepozastavuje nad samotnou nesmyslností základního stavebního prvku, kterým je právě onen "stroj času", který hlavní hrdina využívá. Můj zážitek z tohoto filmu byl narušen strojem, který je nesmyslný téměř, až za hranice představivosti. Abych byl pochopen, musím uvést, že nemám nic proti filmům které pracují s technologickými "udělátky". Jen mám jaksi dojem že většina filmů nakládá s danou technologií ve vymezených intencích vlastního žánru či vlastní mytologie a tehdy je vše v pořádku. Domnívám se však, že tento film je v nahlíženém principu rozviklaný. Film se tváří jako film ze současného světa kde vše funguje tak jak má a přitom hlavní hrdina využívá stroj, který už v samém prazákladu staví na hlavu všechny fyzikalní vlastnosti. Zhmotňování obrazu v prostoru bez využití optiky je samo o sobě nemožné o to více nemožné je to, že se to děje s ohledem na minulost a tato minulost je navíc ještě pomocí takového stroje ovlivňována. Film jako médium tu tak popírá sám sebe a svoji existenci. Chudák kameraman na place staví kameru a zoomuje na detail jednoho z herců a přitom netuší že jeho pracně natočený záběr bude představovat záběr který se v ději zhmotní z jedniček a nul někde v ohromném procesoru. Pro technicky smýšlejícího člověka představa nepřekousnutelná. Obraz odrazu reálného světa nikdy nemůže vzniknout bez optiky a snímače které zachytávají světlo a trasnformují jej ve výsledný obraz. Překousl bych kdyby tvůrci pracovali se strojem času a nevysvětlovali více jeho funkční stánku(Back to the future, Timemachine). Např. Superman ve filmu prostě lítá a nevadí to, protože tak prostě mytologie kolem supermana funguje. Superman se narodil na jiné planetě, tato planeta explodovala, rodiče supermana poslali do jiné galaxie. Děj je natolik fantazijní že už v podstatě můžeme akceptovat cokoliv. Nejvlastnějším tématem Déja vu možná nakonec není cestování časem ale popření sebe sama jako filmového média. Jsem film, vznikl sem pomocí optiky a světla ale v budoucnu budu vznikat pouhým lusknutím prstu. Lusknete prstem a budete schopni získat obraz z jakéhokoliv místa na světě aniž by kdokoliv musel toto místo navštívit. Stačí když poblíž bude pár družic, nějáká ta průmyslová kamera a etc.....
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #49, prosinec 2006
Z obsahu tištěného čísla:
Déja vu (Jan Hlubek, kritika)
Kurz filmové historie (Briana Čechová, téma)
Horská hlídka (Jan Bušta, kritika)
Tristram Shandy / Nenarodit se a nenatočit o tom film (Kamil Fila, kritika)
Milenci z Pont-Neuf / Hudební hrátky (Petr Hamšík, zoom)
Realita/fikce - říše klamu / O úskalí manipulace a přetvářky (Kamila Boháčková, kniha)