Editorial č.48 / Sen o českém filmu
Někdy na počátku října jsem měl zvláštní sen. Byl o jednom úžasném filmu, který natočili po víkendech na šestnáctkovou kameru mladí amatérští čeští tvůrci, kdesi v našich horách, snad na Šumavě. Film neměl víceméně žádný příběh, jak už to tak filmy ve snech mívají. Ale měl úžasnou atmosféru a byl formálně neuvěřitelně vynalézavý. Pracoval s vizuálními a zvukovými fragmenty tak, jak se to u nás nikdy nedělá. V zorném poli měl víceméně jenom samotnou přírodu a neživé věci, lidský element téměř chyběl. Cosi pohánělo kameru v pohybu, ale nepůsobilo to lidsky. Nebyla to chůze, ale něco plíživého, příliš vzdušného a přitom zlověstného. Příroda nebyla krásná, ale ďábelská.
Z neurčitého důvodu ale tvůrci pocítili potřebu, že by ve filmu měl být člověk. Těžko říct, zda jako někdo, kdo má stát proti přírodě, či z ní již vycházet zkažený. A tak při potulkách v kopcích oslovili filmaři jednoho turistu, takového průměrného pantátu, zda by se jim trochu neprošel před objektivem, někam se zadíval, chvilku postál a pak zase popošel, že prý už z toho něco sestříhají. Natočili a pak dlouho stříhali. Dobrácky usedlý muž se vlivem montáže proměnil v démonické monstrum, kráčející či stojící mlčenlivou hrozbu. Přes veškerý dojem těkavosti se dílem pevně linul spodní významový tón, pevný, svírající, vypovídající o nebezpečí, které číhá na všechny z nás, i na ty, kteří se jen díváme.
Tvůrci se těšili, jak začnou obrážet filmové festivaly a získávat ceny, protože bylo jasné, že se jim podařilo něco nevídaného. Jenomže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Onen muž ve filmu se stal českým premiérem.
Z neznámého Jiřího Paroubka byl přes noc jeden z nejdůležitějších a nejmocnějších lidí ve státě. Film nebyl o Paroubkovi, ale Paroubek v něm účinkoval a bez něj film neměl smysl. Přesto bylo nemožné jej kdekoli promítnout. Z formálního experimentu se nezáměrně stalo nebezpečné politikum. Paroubkovi spolustraníci se brzy dozvěděli o existenci středometrážního dílka a všemožně se snažili ututlat, aby o něm nepronikla jakákoli zpráva na veřejnost. Dílo o tom, že průměrný český člověk, pantáta Paroubek je zlo, respektive, že se postupně stal čímsi nelidským a temně výhrůžným, nesmělo spatřit světlo světa. Paroubkovo účinkování v tomto počinu bylo zasvěcenými bráno jako horší potupa, než kdyby se objevil v pedofilním pornu nebo v dokumentárním záznamu nějaké korupční aféry. Nevinní filmaři se ocitli pod hrozivým tlakem výhrůžek, byli špiclováni a drobně byrokraticky i policejně šikanováni, až ze strachu o své životy ukryli filmový negativ v jednom vykotlaném stromu v horách, kde snímek vznikl. Moc jsem toužil vidět film celý. Vědět, o čem přesně je, jak je strukturovaný a jaký dojem může zanechat v divákovi, jenž není obeznámený s choulostivým kulturně-politickým kontextem. Ale z nepříjemného chvění, které ve mně sen vyvolával, jsem pochopil, že mi to nebude dopřáno, že film zkrátka zmizí s tím, jak otevřu oči a vstanu z postele.
Po probuzení jsem nad obsahem snu chvíli přemýšlel a pokoušel se jeho kondenzovanému sdělení porozumět. Ale kontury nádherné formální hry s možnostmi vyprávět obrazem beze slov bledly s každou další minutou. Ať už se do tohoto příběhu vedeného podvědomím projektovalo cokoli, bylo čím dál jasnější, že šlo opravdu jenom o sen, který nemá s realitou nic společného. Kdo totiž kdy viděl úžasný český experimentální horor?