Mathieu Amalric / Herectví jako fraška a svoboda zároveň
V červnu uvedl ve Francouzském institutu svůj film Wimbledonský stadion (2001) herec a režisér Mathieu Amalric (nar. 1965). Debutoval ve filmu Otara Iosselianiho Les Favoris de la lune (Oblíbenci měsíce). V roce 1987 byl asistentem režie u Louise Malla na filmu Nashledanou chlapci. Jako herec na sebe upozornil ve filmu Le Journal du séducteur (Deníka svůdníka, r. Daniele Dubrouxová, 1996). Za roli Paula Dedaluse ve snímku Učená pře aneb můj pohlavní život získal Césara v roce 1997. Poté následovaly nabídky od dalších významných režisérů – Andrého Téchiného, Jeana-Clauda Bietta. V roce 1997 režíroval svůj první celovečerní film Mange ta soupe (Dojez polévku). La chose publique (Veřejná záležitost, 2003) je jeho posledním dokončeným filmem.
Váš film Wimbledonský stadion je intimní výpovědí o vnímání filmového umění. Podstatně jste potlačil narativní dramatickou linii, což většinou nejvíce vyvádí z míry diváky. S jakým ohlasem jste se setkal ve Francii?
Vzhledem k tomu, jak omezený byl rozpočet, měl film úspěch. Hodně se o něm mluvilo a psalo – například vyšly rozsáhlé kritiky v denících jako La Libération a Le Monde. Dokonce vydělal peníze. Dostal se i do několika kin mimo Paříž. Úspěch tohoto filmu mi umožnil natočit můj druhý film. Myslím, že lidé jsou velmi citliví na vizi, kterou jim předkládám. Když člověk točí takovýto druh filmu, musí zákonitě najít ekonomickou logiku jeho následné existence. V mém případě to znamenalo snažit se, aby nebyl příliš drahý. Štáb se skládal ze sedmi lidí. Rozpočet byl méně než půl milionu eur. Návštěvnost byla zhruba sedmdesát tisíc diváků, koupila ho televize, takže v celkové bilanci vydělal.
Proč jste se obrátil zrovna na Paula Branca, aby váš film financoval?
Paula Branca znám od svých sedmnácti let. Již od tohoto věku jsem pracoval jako asistent na řadě filmů, které produkoval. Je to takový můj filmový otec. Máme k sobě velmi blízko. On mi pomohl získat finance na mé krátkometrážní filmy. Tak jsem naprosto přirozeně šel za ním a řekl mu, že mám potřebu natočit celovečerní film, že chci začít točit hned a natáčení bude trvat rok a půl. Zeptal se mě, zda mám scénář. Ten jsem neměl, ale to mu nevadilo. Chtěl, abych získal tzv. zálohu na příjmy. Já jsem trval na tom, že musím točit hned, protože byl podzim, kdy příběh začíná. Jinak bych musel celé natáčení posunout o rok. Paulo souhlasil, abych odjel se štábem, že si nějak poradí. Podařilo se mu získat státní podporu. Taková spolupráce je možná, protože se známe a vzájemně si důvěřujeme. Jenže tento postup byl možný před pěti šesti lety. Od té doby se ekonomika změnila a dnes by to už možné nebylo.
Můžete ty změny zhruba popsat?
Například Canal Plus přestal masově podporovat kinematografii. Dnes by už neinvestoval milion franků do Wimbledonského stadionu. Možná by to udělali, protože jsem se proslavil jako herec. V současnosti je třeba doplnit dobrý scénář o dobrý důvod, proč by měl producent film financovat.
Během včerejší besedy jste řekl, že nejste profesionální herec. Myslel jste tím pouze to, že jste nevystudoval herectví?
Pracuji jako herec, ale nejsem herec. U Paula Branca jsem dělal od všeho trochu kromě herectví a režie.
Kdy jste se rozhodl zůstat u filmu?
Přišlo to jako blesk z čistého nebe, když mi Otar Iosseliani nabídl práci na filmu Les favoris de la lune (Oblíbenci měsíce). Bylo mi sedmnáct let. Chtěl jsem dělat to co on.
Nicméně podle vaší filmografie jste víc herec než režisér.
To je normální. Hraní zabere méně času. První role mi zabrala dvacet pět dnů natáčení. Je to tak trochu prázdninový pobyt. Vyzvedne vás auto až doma, všechno je už zorganizované a vy se staráte jen o svou roli. Když jste rozmazlený herec, tak můžete dosáhnout toho, že vám vyperou prádlo a uloží vás večer do postele. Je to život jak v ráji. Filmová režie vám zabere minimálně dva roky života.
A uspokojuje vás hraní, když jste chtěl především točit? Například role ve Spielbergově filmu Mnichov přeci jen vybočuje z vašeho rejstříku.
Ale samozřejmě mě to uspokojuje. V případě Spielberga šlo o loterii. Oni si vybírají herce. Já to bral jako dárek, pak je život veselejší. Rád zkouším velmi rozdílné věci – hrát nahý, zpívat a tančit. Jsem nucen sáhnout si až na samé dno svých možností. Musím riskovat a to mě baví. Wimbledonský stadion bych bez takové zkušenosti nenatočil. Nikdy dřív bych nenatočil film bez scénáře. Film bez příběhu. K tomu jsem se odvážil, protože díky herectví jsem získal důvěru ke kinematografii. Hraní je pro mne fraška a zároveň neuchopitelná činnost. Člověk se tak musí zajímat o životy jiných lidí, o jiné věci.
Nepřipadá vám, že slovo fraška může herectví dodávat poněkud pejorativní nádech?
Vůbec ne. Fraška je spojená s humorem. Takový postoj k herectví vám dodává svobodu, ale to neznamená, že bych své role nebral vážně.
Které herecké spolupráci přikládáte největší význam ve své kariéře?
Myslím, že poměrně zásadní pro mne byla role ve filmu Arnauda Desplechina Učená pře aneb můj pohlavní život. Byl jsem osloven několik dní před natáčením a to mi polichotilo. Jen jsem se snažil nezklamat důvěru. Jakmile jste pohlcený rolí, musíte myslet na několik činností zároveň a už není čas na dlouhé uvažování. Když jsem později viděl film Králové a královna, uvědomil jsem si, že Desplechin zachytil něco za mne, čeho jsem si nebyl vědom. Ke každému režisérovi tak získáte jiný vztah. S bratry Larrieuovými jsme se stali přáteli a trávíme společně prázdniny. U Spielberga mě fascinoval jeho způsob práce. Nemluvím o výsledku! Pracoval bez story-boardu a reagoval na každou novou situaci velmi dynamicky a smyslupně. U Iosselianiho jsou herci jen siluety, takoví roboti. Ten režíruje jako Tati, na povel píšťalkou. S každou novou rolí se stávám čím dál více hercem.
Když se vrátím k vašemu filmu, zaujala mne včerejší diskuse s diváky nad názvem vašeho filmu, jehož dvojznačnost je do češtiny nepřeložitelná. Vy jste dal za pravdu každému, ať si ho vyloží po svém. Řekl jste, že jste ho neměl dopředu promyšlený.
To je pravda. Pokud to někteří režiséři tvrdí, je to jen póza pro novináře. Nevěřte jim. Jinak film přestává být zábavou.
Já zase budu argumentovat Spielbergem, u něhož jsem přesvědčený, že to není pravda.
Ale v žádném případě. Jeho problém je, že není režisérem myšlenky. Najednou točí Schindlerův seznam nebo Mnichov a myslí si, že je dospělý. Přitom nejlepší je, když zůstane velkým dítětem a baví nás svými mírně zvrhlými nápady. To mám u něj nejraději. Veškerý myšlenkový potenciál do jeho "vážných" filmů vkládají scenáristé. Vždyť on je přeci tak naivní, že si myslí, že by mohl jedním filmem dosáhnout míru mezi národy. To je ta jeho dětská povaha. Pak by musel Chaplin svým Diktátorem zastavit Hitlera. A pokud někdo vážně točí tezovitým stylem, pak jsou takové filmy nezábavné a pro mne to nejsou dobré filmy. Režiséři takových filmů netočí, pouze používají kinematografii, aby například odsoudili rasismus nebo hájili homosexuály. Takové snímky nemohou být zajímavé. Mnohem lepší jsou například žánrové filmy jako westerny, které vás donutí přemýšlet o rasismu, postavení Indiánů, protože patří do kvalitní kinematografie. Navíc mohou mít skutečný dopad na publikum. Já vždy myslím především na diváky.
Rozhovor vedl David Čeněk, červen 2006