Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Záviš, kníže pornofolku / České "ozvláštnění"

kritika / Alice Lovejoy komentáře (8)

Záviš, kníže pornofolku / České "ozvláštnění"

Karel Vachek natáčí od roku 1990 přibližně jeden film za tři roky. Vezmeme-li v úvahu jejich délku – díla z tetralogie Malý kapitalista (1992-2003) se pohybují mezi dvěma a půl a čtyřmi hodinami, letošní Záviš má dvě hodiny patnáct minut – připadá jedna hodina filmu na každý rok od pádu komunistického režimu. Náročnost tvorby těchto filmů je přitom nutno hodnotit s ohledem na specifický způsob natáčení: akrobatická práce s ruční kamerou, obšírné rozhovory, inscenování, a ve fázi střihu pak důvěrná obeznámenost s každým okénkem 35 milimetrového filmu.

Proto nepřekvapí, že se Vachek ve svém prvním projektu po tetralogii odchýlil od své předchozí tvorby. Jednak zde nejsou kladeny tak náročné požadavky na fyzickou a psychickou trpělivost filmařů i diváků, jednak není nový film zatížen naléhavými dobovými tématy: přechodem České republiky od komunismu k volnému trhu, politickou korupcí, globalizací, přetrváváním minulosti v současnosti. Vachek mi ostatně sám v rané fázi natáčení sdělil, že se v novém filmu zaměří na historii a na přírodu, a završí tím jak sílící deziluzi z politiky, obecně nastíněnou v tetralogii, tak i přesun ze sféry veřejné do sféry osobní.

Záviš v rámci Vachkovy tvorby v mnoha ohledech odpovídá nastíněnému tematickému a stylistickému předělu. Ve srovnání s typickými přehlídkami politiků a rozsáhlým zápolením s komplexními politickými problémy působí nový film jako periferně zaměřený, občas až pastorální. Jeho hnacím motorem jsou události posbírané z každodenního života (lépe řečeno momenty, protože Vachkovy filmy nebývají uspořádány ani tak kolem událostí, jako spíše kolem nestrukturovaných diskuzí). Vachkova interpretace přitom nenapodobitelně akcentuje jejich absurditu, která může být buď zjevná nebo typicky vachkovsky poetizovaná. Režisér dráždivost a podivnost každodenních okamžiků předkládá v izolovaných záběrech, a nabízí v tomto smyslu pečlivou a divácky náročnou studii událostí před kamerou. Od kečupových zápasů na rajčatovém festivalu po nesmyslně přezdobený hřbitov domácích mazlíčků, od dětí ve velkých mýdlových bublinách po vycpaného ledního medvěda, všechny tyto obrazy skládají dohromady mozaiku zachycující stav národa spíše skrze osobní sféru než skrze veřejný prostor, jak tomu bylo ve filmech Spřízněni volbou (1968) a Nový Hyperion (1992).

Ale politika v novém Vachkově filmu nechybí. Naopak, je všude, i když není prezentována metodou cinéma verité a zároveň inscenovanou formou, jako v předchozích dílech. V Závišovi si Vachek udržuje od aktuálních událostí odstup, přistupuje k nim tak, jako by tajně pronikal do milionářského Xanadu prostřednictvím diskuzí o politice – během nichž se zdá, že pozornost kamery poutá úplně jiný vizuální objekt než diskutující osoby – a skrze opakovaně používaná "malá plátna". Přenosné videopřehrávače totiž v Závišovi přehrávají záběry z dění v poslanecké sněmovně a počítačové obrazovky zprostředkovávají obrázky politiků minulých dějinných období (Masaryk, Napoleon). Obojí evokuje dojem miniatury, ostatně podobně působí na obecnější rovině i způsob, jakým je v Závišovi přistupováno k české kultuře. Tak jako se obrazy ledních medvědů a třínohých psů stávají v pohledu kamery poeticky absurdními (zvláště skrze deformující rybí oko objektivu), politici jsou na malých obrazovkách izolovaní, snadno uchopitelní.

Události jsou tímto procesem zpracovávány do umělecké formy a udržovány v distanci, což umožňuje kritický pohled ve smyslu pojmu "ostranenie" ("ozvláštnění" či defamiliarizace), který zavedli ruští formalisté. Viktor Šklovský k němu píše: "Smyslem umění je (...) aby nás vedlo k poznání věci spíše prostřednictvím zrakového orgánu než skrze rozpoznávání. "Ozvláštněním" předmětů a komplikovanou formou činí umění percepci prodlužovanou a nesnadnou." V Závišovi v tomto smyslu není politika kritizována tak, že by nám film přibližoval jednotlivé její aktéry (jak to Vachek činil ve Spřízněni volbou a v Novém Hyperionu) nebo skrze režisérovy provokace a skrze argumentaci (jak to činí poslední tři filmy tetralogie) nebo skrze reprezentaci politické korupce a špatného chování (i když se tu obojí objevuje), ale spíše tak, že divák nevnímá situace na plátně ani jako standardní či neměnné ani jako nezbytně správné.

Termíny distance a ozvláštnění můžeme vztahovat k formě Záviše ještě v jiném smyslu. Akrobatickou ruční kameru, která charakterizovala tetralogii, tu nenajdeme často a místo ní se film odvíjí od pečlivě komponovaných dlouhých statických záběrů. Tyto obrazy svědčí o tom, že kameraman Karel Slach ovládá práci s kamerou stejně mistrovsky v záběrech statických jako v záběrech dynamických, a nabízejí divákovi osvobozený vizuální přístup k nejrůznějším scénám, které vyobrazují např. děti na terénních kolech či na vodní skluzavce a vodáky, jak sjíždějí jez v Českém Krumlově.

Posledním příkladem "distance" jsou v Závišovi panoramatické záběry přírodních i městských krajin natočené v doslovném smyslu z dálky. Zejména jeden z nich upoutá pozornost: krátký statický záběr vzdáleného kopce, na němž sněhová pokrývka vykresluje přízračný obrys bývalého Československa. Podivný obraz odráží jeden z podtitulů filmu: "Vznik a zánik Československa (1918-1992)". Záběr se příznačně objevuje na začátku a na konci Záviše a rámuje dvě a půl hodiny filmu. Podobně se v průběhu díla opakovaně objevuje Československo (konkrétně utopie první republiky), a to ve scénách, v nichž Vachek přednáší svým studentům o Edvardu Benešovi a Jaroslavu Haškovi. Záběry obrysů sněhové pokrývky dovolují pohlížet na nefunkční federaci jako na celek. Krystalizuje v nich zájem o historii, který prostřednictvím distance sumarizuje perspektivu společnou všem Vachkovým filmům, z níž jsou nahlíženy České země dvacátého a jednadvacátého století. Pokud se Vachek dříve snažil zprostředkovat historii přímo a bez skrupulí, v Závišovi na ni pohlíží z hloubavého odstupu.

Režisérovo vybočení z předchozí tvorby směrem ke kontemplaci se však netýká jen přístupu k historii. Záviš je zatím nejosobnějším Vachkovým filmem a lze ho chápat jako přezkoumávání situace, jako zápisky k osobní filozofii. Je těžké nečíst dokument plný přímých i nepřímých odkazů ke smrtelnosti jako Vachkův pokus reflektovat a vyložit svou vlastní filozofii budoucím generacím, podobně, jak to učinil ve své knize Teorie hmoty z roku 2004. Zároveň však Záviš zprostředkovává dráždivé obrazy kulturních artefaktů, osobností a historických a národnostních výstředností, které obývají režisérův vlastní soukromý prostor.

Překlad Jan Hanzlík

Přečteno 8776x

Článek vyšel v časopise Cinepur #48, listopad 2006.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Oto Horák  (13.3.2007 15:16)

Výrok Karla Vachka, ke kterému se hlásíte, nepatří právě mezi režisérovy nejinteligentnější. Pokud je totiž někomu "nanic", "blbě" či "špatně" vypovídá to hlavně o něm a nikoli o dílech, které jeho nepříjemné stavy údajně zapřičiňují
(jiným "blbě" není). Je legitimní, pokud Vachek dává přednost starším filmům před současnými (já často také - i s jejich omezeními, které se jeví mnohdy jako přednosti), ale taková preference má hodnotu asi takovou, jako zda máme radši roštěnou nebo vepřo knedlo zelo (říká zda nám šmakuje, ale nic o výživnosti a zdravotních rizicích toho kterého pokrmu). Paušální, vágní kritika "nynějších" filmů (při jejich množství a různorodosti) svědčí buď o neznalosti nebo předpojatosti. Pakliže režisér svá slova nedoloží konkrétními příklady filmů, které viděl a z kterých se mu udělalo nedobře, není zde žádný prostor pro smysluplnou diskusi. Navíc je ovšem Vachek činný režisér a odsuzovat šmahem své kolegy se mi zdá nefér. Vždy mi spíš imponovali tvůrci, kteří se o svých "konkurentech" vyslovovali uznale (namátkou Ingmar Bergman či v literatuře Allen Ginsberg), byť některé dílo třeba nebylo jejich "šálek čaje", než ti, kteří se dopouštěli lacině provokujících výroků, zesměšňování a "popravování" děl jiných tvůrců (skvělý spisovatel Truman Capote či Milan Knížák jsou jen dvěma příklady z mnoha). Polovzdělanost ani pohrdání současným uměním (pochopitelně s výjimkou toho, které vytvářím já) není ničím, čím by se měl umělec chlubit. Je to spíš faux pas.
(Ke cti Karla Vachka budiž řečeno, že je i autorem řady bystrých výroků...)

pavlass  (12.3.2007 13:58)

Když jsem šel na tento filmový dokument,nevěděl jsem na co vlastně jdu a co od toho mám očekávat.Tím víc to na mě udělalo dojem.Z režiséra Vachka a producenta Procházky bylo čišet nadšení z vědění naší politické situace a různých spojení na které lidé bud´ sladce zapomněli či si řeknou ono to nějak v budoucnu dopadne však se nás to až tak moc natýká.Spojení s písničkařem Závišem je víc než záhodné, přímo k filmu patří jako jing a jang.
Při odchodu ze sálu jsem si panem Vachkem lechce pohovořil a usoudil že chci o tomto režisérovi dovědět co nejvíc.Takže sháním jeho knihu Karel Vachek: Teorie hmoty. O vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu, a další. Jeho další dokumenty ještě nemám,tak doufám že mi někdo dá info jak si je zajistit.Producent Procházka říká že je viděl několikrát a že je pořád naco se dívat..no není to super?

Z ninějších filmů je mi nanic, čím víc se na ně dívám tím víc je mi blbě.Tak si půjčím další, snad to bude lepší...bohužel zase nic...je mi ještě vic špatně.Karel Vachek
Pod tenhle výrok se klidně podepíši
Pavel šmehlík


ps. nejsem studentem famu ani jiných filmových škol.

ondra (pracujici)  (9.1.2007 16:08)

ze studenti FAMU nemaji cas cist, to se mnohdy aj pozna :-)

Oto Horák  (9.1.2007 09:16)

Ano, proti takovýmto argumentům se dá těžko něco namítat...

Student FAMU  (8.1.2007 17:35)

NO ona je tu spise timto jevem diskuze pohrbena, jezto to nikdo nema cas cist a proti takovym argumentum se da tezko neco namitat...

Oto Horák  (8.1.2007 09:39)

Vážený studente, své curriculum vitae Vám zde nebudu vypisovat, neucházím se o práci. Do diskusních fór přispívám (více než jiní), protože si myslím, že od toho diskusní fóra jsou. Za vševědoucího se nepovažuji, naopak si uvědomuji v různých oborech nedostatek svých znalostí (včetně některých problémů souvisejících s filmem). Také mé ego je přiměřené a rozbujelé nikoli víc než u ostatních lidí, zabývajících se např. kinematografií. Zdravím Vás a uvítám, když se příště přihlásíte (nejlépe pod svým jménem) - namísto urážlivých výkřiků - s konkrétní připomínkou k nějakému tématu.

Student FV FFUK  (5.1.2007 22:37)

Ten Oto Horák- kdo to vlastně je? Fantom zdejších diskuzních fór, úchylný spammer nebo vševědoucí egomaniak?

Oto Horák  (20.12.2006 12:13)

Můj vztah ke Karlu Vachkovi je plný rozporů. Nemám na mysli osobní známost, která neexistuje, nýbrž poměr k němu jako nějak se prezentující osobnosti a poměr k jeho filmařským výstupům.
Mám rád samorosty (nikoli však ty, kteří si na ně hrají, ty nalakované) a osobnosti, kteří dokáží jít proti proudu. Karel Vachek takový je. Hlášení se k České straně sociálně demokratické a oceňování Alexandra Dubčeka jako velké osobnosti našich dějin jsou postoje, které v intelektuálních kruzích zoufale nejsou "sexy". Přitom vůbec v této souvislosti nezáleží na tom, jak hodnotíme konkrétní stranu a politika, jejich přednosti a chyby, limity a možnosti. Jde o onu dnes tak zřídka vídanou samostatnost úsudku, nestádní uvažování.
Politika, jako cokoli jiného, do filmu patří a nic na tom nemění, že v tolika snímcích toto spojení zadrhávalo a vydávalo falešný zvuk. Tím spíše patří do filmu dokumentárního, byť hrozí latentní nebezpečí , že nad estetickou hodnotou převáží (někdy mikroskopická) hodnota informační a že budeme sledovat hlavně sebeprezentující se postavy a číhat na kouzlo nechtěného. Tento přístup, snažící se dotyčné "nachytat na švestkách", je charakteristický pro někdy až úmorné one man show Karla Vachka i pro vyvolávání dílčích one (wo)man show účinkujících. Plody bohužel většinou neodpovídají vzrostlosti stromů ani vynaloženému pěstitelskému úsilí. Volba krátkodechých efemerid, jako byla tzv. devitalizace (zázračná metoda léčení rakoviny), absurdní a nechutná mediální senzace, která jako správná kačena zakáchala, roztáhla křídla a uletěla, znemožňuje filmaři trvalejší přesah. Výběr obskurních figurek typu Petra Cibulky s jeho chorobnou agentománií nebo Jima Čerta s jeho vylháváním se z udavačské minulosti nevede k zobecnění, ale maximálně k sbírání (někdy mikroskopického) materiálu pro zkoumání psychopatických jedinců. Deficit relevantní filmové náplně nemohou pochopitelně zachránit scény z Dalibora či zámky a houby v roli chtěných leitmotivů.
Záviš znamená v jistém smyslu ve Vachkově filmografii pokrok. Odlehčené a "undergroundové" suplování nedělních debat politiků je doufejme na ústupu. Zvětšený výskyt bizarních, často surreálných obrazových motivů, lze, nehledě – pro tuto chvíli - na jejich konkrétní funkčnost, jen přivítat. Vachkova cesta od žvanících politiků a umělců (i těch v uvozovkách) k vizuálně nasycenému a myšlenkově inspirativnímu dokumentárnímu filmu však bude ještě možná klikatá...

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Frederick Wiseman

Aura tajemství Apichatponga Weerasethakula

Dokumentární válka


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #48 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #48, listopad 2006

Z obsahu tištěného čísla:

Benátky nad Římem (Karel Och, glosa)

Záviš, kníže pornofolku / České "ozvláštnění" (Alice Lovejoy, kritika)

Válečný film / Úvod k tématu (Kamil Fila, téma)

Bulharsko a popelnice / Lexikon světového filmu (Zdeněk Hudec, glosa)

Elo Havetta Collection (Jiří Horníček, minikritika)

Kinematografie národního dědictví (Heritage Cinema) (Pavel Skopal, pojem)

+ více...