Přiblíží se česká kinematografie standardům platným v EU?
V porevoluční době byla kinematografie osvobozena od "diktátu státu", jeho subvencí a ideologie. Výsledkem však je, že dnes, více než patnáct let po revoluci, stojíme v rozpacích nejen nad minulostí, ale i nad nejbližší budoucností. Důvodem není nedostatek talentů, schopností, řemesla, ale především nedostatečná státní podpora a legislativa.
Film má mezi ostatními uměleckými obory výjimečné postavení díky tomu, že se zde prolíná umělecká činnost s technologicky a finančně náročnou výrobou. Z tohoto pohledu můžeme rozlišovat filmovou tvorbu, která zahrnuje kreativní prvky celého uměleckého procesu (činnost scenáristů, režisérů, výkonných umělců apod.) a filmový průmysl, který zahrnuje všechny výrobní provozy a filmové profese (ateliéry, laboratoře, postprodukční studia atd.). Významnou úlohu hrají také filmové instituce, které vytvářejí nezbytný rámec pro národní kinematografii, a neméně důležitá je oblast výchovy a vzdělávání.
Pro evropskou audiovizi jako celek je typická koexistence silného veřejného sektoru a dynamického soukromého sektoru. V Evropě si uvědomují, že přidělování státních dotací za přesně stanovených podmínek nenarušuje pravidla hospodářské soutěže, která vládne trhu. Všechny vyspělé evropské státy si pro podporu a propagaci své kultury vytvořily specifické organizace a fondy a poskytují jim všestrannou podporu. K životaschopnosti filmového průmyslu v ostatních státech také výrazně přispělo zavádění dalších podpůrných mechanismů (daňové úlevy, regionální fondy apod.).
Česká republika se nachází pouze na začátku této cesty. Objem veřejných financí určených pro oblast kultury stále klesá. Důkazem je rok od roku nižší rozpočet Ministerstva kultury. Nedáváme na kulturu ani zdaleka 1 % ze státního rozpočtu (což je minimum doporučené EU).
Politici se zatím nebyli schopni shodnout ani na jednom z mnoha modelů podpory kinematografie, o nichž se diskutovalo řadu let. Novela zákona o Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie nebyla bezesporu ideálním řešení současné situace. Mohla ale pomoci alespoň se přiblížit podmínkám filmařů v ostatních státech. V zahraniční bychom měli svůj stát reprezentovat, stává se však, že jsme vnímáni jako chudší, tedy nerovnocenní, partneři. Český fond kinematografie ročně rozděluje 60–70 milionů korun. Například Maďaři mají v přepočtu k dispozici 870 milionů korun státní podpory a Poláci 810 milionů korun. Zjednodušeně řečeno, v porovnání s ostatními postkomunistickými státy jsme na úrovni jedné desetiny jejich podpory kinematografii.
Srovnání systémů podpor v ČR a ve státech EU
Konstrukce podpůrných systémů není vestátech Evropské unie identická, ale vykazuje v různé míře podobné charakteristiky. Podle dvou různých hledisek můžeme rozdělit podporu na následující typy:
1) Podle formy podpory:
a) přímá (půjčky, subvence, dotace či prémie),
b) nepřímá (daňové slevy, záruka na půjčky);
2) Podle způsobu udělování:
a) selektivní (zpravidla na základě posouzení žádosti komisí),
b) automatická (zpravidla se určuje výpočtem podle daných kritérií).
Systémy podpory kinematografie ve státech Evropské unie většinou kombinují uvedené typy a umožňují tzv. vícezdrojové financování.
Přímá podpora
Česká republika se ocitla na úplném konci evropského žebříčku podpory filmové produkce, a tím pádem je každý evropský film svým státem zvýhodněn před českým. Ve srovnání 22 evropských zemí se v celkovém objemu podpory národní kinematografie za uplynulé čtyři roky umístila Česká republika na posledním místě.
Stále se objevují argumenty typu: točí se hodně filmů. V počtu filmů však není zakotvena matematická zákonitost, že čím více filmů, tím více dobrých filmů. Důležitá je také žánrová rozmanitost filmové produkce, všichni mluví jen o celovečerních filmech. Méně se už mluví o projektech krátkometrážních či dokumentech. Kde je sláva animovaného filmu? Značku Bratři v triku zná dodnes celá Evropa, nikoli však z posledních let. Bez státní podpory se filmy budou také točit, ale jen omezené množství a jen určitý druh, tzv. mainstreamová produkce. Nebude to tvorba, kterou v zahraničí někdo ocení. Výpravné historické filmy či pohádky, které jsou finančně náročně, budou spíše výjimkou. Budeme se v budoucnosti podílet na kulturní rozmanitosti Evropy, anebo se máme naopak obávat nadvlády uniformní produkce průměrné kvality?
Neschopnost České republiky získat pro kinematografii dostatečný kapitál zásadně omezuje její přístup k evropským fondům a zdrojům financí. Mezinárodní koprodukce totiž fungují na principu reciprocity. Evropské fondy nejsou v žádném případě náhradou národní státní podpory, ale pouze jejím doplňkem. Z pohledu Evropské unie musí mít v první řadě zájem na podpoře národních děl stát. Česká republika také není kvůli svým omezeným finančním prostředkům schopná se podílet minoritním vstupem na zahraničním filmu. Pak ovšem ani zahraniční producenti nechtějí vstupovat do filmů českých. Všichni byli ochotni podobný stav tolerovat bezprostředně po našem vstupu EU. Nyní však již očekávají standardní chování.
Veškeré evropské filmy se dnes vyrábějí spojením soukromých a veřejných peněz – studie Olsberg/SPI odhaduje, že typický rozpočet evropského filmu se skládá přibližně ze 60% veřejných zdrojů a zbytek finančních prostředků pochází ze zdrojů soukromých, jako je předprodej, dofinancování bankou nebo koprodukce formou vložení filmových služeb a zařízení.
Selektivní podpora
Ve většině evropských zemí dominují prvky selektivní formy podpory kinematografie, kdy stát poskytuje určitou formu finančních dotací do filmových produkcí, a to hlavně z kulturních, již méně často z ekonomických důvodů. Tyto prostředky jsou spravovány na státní či regionální úrovni a mohou být vázány na určité podmínky (např. požadavek natáčení či úhrady nákladů na daném území), přičemž navrácení těchto finančních prostředků zpravidla není vyžadováno.
Dánsko
Dánsko patří mezi malé evropské státy stejně jako Česká republika. Celkový rozpočet DFI (Dánský filmový institut) činil v roce 2005 51 milionů eur. Tento institut zastřešuje vše, co se týká dánské kinematografie. DFI má přímo ve statutu napsáno, že je zodpovědný za podporu a povzbuzení filmového umění. V případě hraných filmů stát podporuje projekty ve dvou schématech: systém 60/40 (orientováno na filmy s komerčním potenciálem) a selektivní systém (orientováno na filmy s uměleckým a experimentálním potenciálem). Dánsko natočilo v roce 2005 dvacet hraných filmů s průměrným rozpočtem 2,5 milionu eur, přičemž státní podpora na film činila 40% nákladů na produkci. Celkově bylo uděleno na development a výrobu filmů 27 milionů eur. DFI rovněž vyčleňuje každoročně určitou částku na mezinárodní projekty, v nichž je dánský producent minoritním partnerem. Na distribuci a propagaci dánských filmů bylo vynaloženo 5,8 milionu eur. Dánské filmy získaly 81 ocenění na mezinárodních festivalech.
Velká Británie
Velká Británie prostřednictvím UK Film Councilu a jeho podprogramů uděluje jednotlivé podpory na produkci (opět dělení na filmy komerčně úspěšné a filmy umělecky ambiciózní, novátorské), distribuci, propagaci atd. Britský model je zajímavý způsobem financování Film Councilu z národní loterie (2%). V letech 2004–2005 bylo rozděleno 27,6 milionu liber.
Francie
Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi má Francie neobvyklou organizaci systému financování. Legislativně zajištěná podpora národní kinematografie je převážně soustředěna ve státní organizaci CNC. Roční rozpočet této organizace se pohybuje okolo 450 milionů eur. Finanční prostředky pocházejí jednak ze státního rozpočtu, nejdůležitější součástí finančních zdrojů jsou však prostředky získané na trhu: zvláštní dávky ze vstupného v kinech (11%) a z využití videokazet (2%), dodatečná daň na dovážené filmy kategorie X (pornografické filmy) (20%) a největší část finančních zdrojů je získávána z příjmů soukromých a veřejnoprávních televizních společností (5,5%). Účinnost této politiky se prokazuje mimo jiné vysokou mírou produkce (cca 150 filmů ročně) a značným podílem filmů začínajících umělců.
Maďarsko
Maďarsko přijalo nový audiovizuální zákon a zároveň zavedlo daňové úlevy (viz dále). Státní podpora nesmí překročit 50% výrobního rozpočtu. Výjimku mají nízkorozpočtové filmy (pod 2 miliony eur), kde může státní pomoc dosáhnout 90%, a určitý typ žánrů (dokumenty, animované a experimentální filmy) s omezeným podílem na trhu a velmi malým rozpočtem (pod 250 tisíc EUR), kde může státní dotace dosáhnout plné výše. Filmy s vysokou uměleckou či kulturní úrovní mají rovněž výjimku z tohoto obecného pravidla, a za jistých podmínek (podle literárního námětu, kulturní hodnoty apod.) mohou být rovněž podporovány až do výše 90% produkčního rozpočtu. Výše státní podpory pro výrobu činila v roce 2005 19,1 milionu eur (do toho není započítána např. podpora infrastruktury artových kin). Lze zcela objektivně konstatovat, že po těchto změnách jsou maďarské filmy ještě více vidět na velkých mezinárodních festivalech typu Berlín nebo Cannes.
Automatická podpora
Některé země zavedly systém navracení části tržeb producentům. Automatická podpora se celovečerním filmům poskytuje na základě obchodního úspěchu filmu. Výše podpory se odvozuje z tržeb, které byly dosaženy při uvedení filmu v kinech, televizi nebo na videu, podmínkou je opětovná investice do dalších snímků. Do systému se kvalifikují domácí filmy, případně filmy s místní (národní) účastí ve formě koprodukce. Nejpropracovanější systém automatické podpory má Španělsko, ale i Francie, Německo a některé skandinávské země tento systém také částečně využívají. Výhodou tohoto modelu je naprostá objektivnost, protože jejich přidělování nepodléhá subjektivnímu rozhodování.
Španělsko
V rámci podpory filmové produkce mají španělské filmy právo na pomoc odpovídající 15% jejich hrubého zisku, který přinese příslušný film v prvních dvanácti měsících komerčního promítání na území Španělska. Zároveň producenti mohou, za určitých podmínek, žádat o doplňkovou pomoc odpovídající až 33% z částky investované producentem, pokud film během prvních dvanácti měsíců svého komerčního promítání na území Španělska přinese hrubý zisk vyšší než 330 tisíc eur. Součet všeobecné a doplňkové pomoci nesmí u dlouhometrážních filmů přesáhnout 50% nákladů potřebných na realizaci filmu či 75% investice producenta, v žádném případě však nesmí být vyšší než 900 tisíc eur. Při podpoře filmové distribuce může ICAA (španělský filmový institut) v rámci svého rozpočtu na daný rok subvencovat až 50% nákladů spojených s pořízením kopií filmů, jejich otitulkováním nebo zprostředkováním těchto filmů postiženým spoluobčanům. Vedle toho může subvencovat 50% prostředků věnovaných na reklamu a propagaci filmu na území Španělska zahrnující alespoň 15 provincií nebo pět autonomních oblastí. Maximální výše příspěvků je 60 101 eur na film. Příspěvky jsou udělovány se zřetelem ke kulturnímu přínosu filmů a audiovizuálních děl.
Nepřímá podpora
Daňové úlevy
Několik evropských států soupeří o zahraniční zakázky, které jsou hlavním ekonomickým přínosem filmového průmyslu do státního rozpočtu a které zajišťují zaměstnanost filmových odborníků. Díky kvalitě poskytovaných služeb, zajímavým lokacím a relativně nízkých cenám dokázal český filmový průmysl ještě v nedávné době uspět v konkurenci ostatních zemí a zahraniční zakázky tvořily až 65% objemu roční produkce (2003). Státy, které konkurují České republice, ale přišly v posledních letech se systémy daňových úlev a investičních pobídek, které jsou pro zahraniční investory jedním z nejdůležitějších faktorů při rozhodování o zemi, kde budou film natáčet. Nerovná konkurence postihla celý náš filmový průmysl.
Velká Británie schválila nový model daňových pobídek, které umožňují daňovou úlevu ve výši 20% nákladů proinvestovaných v zemi. Velmi podobný model přijalo Maďarsko, zde navíc systém daňových úlev velmi účinně propojili se selektivní podporou filmu (jen na daňové úlevy je ročně vyčleněno cca osm milionů eur). V srpnu letošního roku přijalo nový systém také Německo, daňová úleva se zde bude pohybovat mezi 15–20%, a tento systém začne platit od ledna 2007. Další zaběhlé systémy tohoto typu má Irsko, Lucembursko a Island.
Studie Olsberg/SPI proto varuje, že pokud nedojde k zavedení ekonomických mechanismů pro podporu filmového sektoru v České republice, ztratí Česká republika brzy své konkurenční přednosti pro přitahování zahraničních produkcí a nevyhnutelným důsledkem bude ohrožení celého domácího filmového sektoru. Tím by mohlo v České republice dojít k poškození zdravého rozvoje kulturního a kreativního průmyslu, jemuž je ve vyspělých zemích přisuzována významná budoucnost.
Daňové pobídky
Podstatou je poskytnutí daňové pobídky buď soukromým osobám, nebo společnostem, které investují do produkčních společností či jednorázových filmových produkcí, někdy formou akvizice. Takto výborně funguje německý systém vytváření filmových fondů. Na podobném principu existuje i nizozemský či francouzský systém.
Výhodné půjčky
Jedná se o půjčky poskytnuté vládními úřady s výhodným úrokem či podmínkami splatnosti, které na otevřeném trhu nejsou obvykle k dispozici.
Nesystémovost státních institucí v ČR
Ve všech evropských zemích stát kultivuje film pomocí tří základních filmových institucí – fondu, archivu a filmového centra. V České republice mají zmíněné instituce nelogické a vzájemně nesouměřitelné institucionální i finanční postavení.
a) Státní fond kinematografie je spravován Ministerstvem kultury, ale financován odvody z výnosů filmového průmyslu.
b) Národní filmový archiv je příspěvkovou organizací (jedinou v oblasti filmu) s rozpočtem v řádu desítek milionů a mnoha desítkami zaměstnanců.
c) České filmové centrum, které spravuje Česká filmová komora o.p.s. jakožto neziskovou činnost. Činnost ČFC je financována z prostředků Asociace producentů v audiovizi a grantů Ministerstva kultury.
V některých zemích jsou to tři samostatné organizace (např. Maďarsko a Rakousko), jinde jde o jednu velkou instituci (např. Dánsko a Slovinsko), která vykonává všechny uvedené činnosti a je často i národním koordinačním orgánem pro kinematografii. V dalších státech zajišťuje činnost fondu a propagační činnost jediná instituce, přičemž archiv funguje samostatně (např. Polsko a Řecko).
V České republice máme Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie a Národní filmový archiv. V současné době zde však chybí definice funkcí a institucionální ukotvení filmového centra. Prvořadým úkolem této instituce je reprezentovat českou kinematografii v zahraničí a pomáhat při propagaci českých filmů na mezinárodních festivalech a filmových trzích. Od roku 2002 tuto činnost vykonává České filmové centrum (viz výše). Náklady na činnost ČFC byly v období 2002–2006 ve výši cca 17 milionů korun, přičemž Ministerstvo kultury se podílelo na tomto rozpočtu zhruba padesáti procenty.
(Autorka je předsedkyně správní rady České filmové komory)