Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Miami Vice / Hardcore pop
kritika / Kamil Fila / komentáře (22)
Pop je pevnou součástí kultury a není jednoduše synonymem měkkosti. O tom nás přesvědčuje i pozdní celovečerní verze televizního krimi seriálu Miami Vice, který udával tón popkultuře kdysi v 80. letech. Zjevné přitvrzení policejní represe v tomto nepastelovém, ale naopak temném filmu, kde jsou zločinci eliminováni natolik brutálně, až z nich zbývají krvavé cákance na zdi jako po akčním malování Jacksona Pollocka, odráží rovněž větší kulturní posun v americké domácí politice. Ale především stvrzuje holý fakt, že pokud něco patří do kolonky pop, nejde automaticky o odvozeninu či bastardizaci "hardcore forem".
Režisér Michael Mann (1943) v mnohém snese srovnání s Tonym Scottem (1944). Oba zasloužilci přede dvěma dekádami kralovali videoklipové estetice pastiše, ať už šlo Miami Vice (1984–89) či Top Gun (1985), a svou stylovou nepůvodnost a ideovou ležérnost beach boyů časem proměnili v něco úžasně osobitého a zčásti nestravitelného pro mainstreamové publikum. V současnosti nikdo víc nevyužívá produkční základny Hollywoodu k tomu, aby bořil jeho nadstavbu (tj. silný, soudržný a srozumitelný příběh), než výše dva zmínění.
Celovečerní Miami Vice vyloženě vyvolává u mladšího publika touhu po klišé, a u staršího touhu po jakémsi přesahu. Kde jsou kaskády "hlášek", parťácké pokecy o ženských či autech a plácání si dlaněmi, jak to známe z jiných buddy movies (Smrtonosná zbraň, Mizerové atd.)? Proč taková důkladná logistika akcí a budování atmosféry, když ve výsledku nerozkryjeme prostředí organizovaného zločinu tak komplexně jako v Trafficu či Casinu? Nač ta serióznost v jen hezky načančané kriminálce? Slovy německé Cinemy: "Navrch huj, vespod fuj."
Názory slepců, kteří se nedopracovali k tomu, že jednoduchost až nepodstatnost zápletky nemusí být pro film nedostatek, ba naopak, může být ohromně osvobozující, však nezávisí nutně na úplně primitivním vnímání filmu, buď jako "pouhé zábavy", nebo "závažné výpovědi". Miami Vice stojí mimo tyto proudy a tvoří kategorii sama pro sebe. Styl, elegance a "coolness" mají pramálo společného se zábavou i hlubokomyslností.
Mnoho příznivců akčních filmů má potíž především s tím, že jsou při sledování Miami z roku 2006 vytrháváni z iluze, protože rastr zde použité digitální kamery neodpovídá hyperrealismu a hi-fi estetice, na níž jsou zvyklí z ostatních blockbusterů – je to jaksi "méně filmové". Novodobý cinefil naopak vidí "maximální možnou filmovost" v nádherných texturách a ustavičném pohybu. Po éře obrazově odpudivého Dogmatu 95 či roztřepaných pseudokumentárních mystifikací typu Záhada Blair Witch konečně přichází někdo, kdo umí digitál využít v celé šíři jeho možností – od navození dojmu autenticity až k superstylizovanosti a abstrakci. Když se při jízdě člunem po moři plátno téměř vybělí, když jsou při milostné scéně tváře muže a ženy jemně rozostřené, když je zaostřeno popředí, rozmazán prostor kousek za hlavními figurami a nebe úplně vzadu napuštěné sytými, od sebe ostře odřezanými barvami, cinefilní extáze dosahuje vrcholu. Vpíjet se pohledem do povrchu, ale nemoct hlouběji, protože obraz žádnou faktickou hloubku nemá; vždy si uvědomit, že v pečlivě komponované scéně se někdo pohne mírně nahodile a je příliš blízko objektivu; či být smýkán v rychle se měnícím ručně ovládaném výřezu záběru; vézt se na vlně skokových střihů; být jednou oslněn 35mm materiálem ostrým jak obálka magazínu na křídovém papíře a pak vzápětí tápat u "zašpiněného" HDTV – pořád naše pozornost osciluje a jsme nuceni zaujímat jiný estetický střeh. Naprosto fascinující je vyvážení namnoze nízkodefiničního, zploštělého obrazu vysokodefiničním prostorovým zvukem – zvláště ve finální přestřelce, která v nás probudí instinkty, které jsme v éře po Matrixu již téměř ztratili.
Vzhled původního seriálu souzněl s nástupem MTV a obsahoval videoklipové předěly, dnešní film zase reaguje na další vývoj televize a část svého feelingu čerpá z technik reality show o policejních zátazích. Zároveň tu máme co do činění s mírným retrem, ať už jsou jím některé písničky na soundtracku či "pornoknír" Colina Farrella. Film začíná in media res bez jakékoli dějové expozice, ale není to přímo ani akce. První obraz ukazuje tančící dívku v blyštivé kombinéze před velkými obrazovkami, pak diskotéku a bar. Z tohoto smyslného vlnění se teprve přejde v akci a takto se pohyb zhušťuje či zvláčňuje neustále až do konce, bez toho, aby se film někdy zastavil a cosi reflektoval. Žádné předěly a rozdíly, zločin a zákon jsou stejně sexy a na hraně, policisté s tajnou identitou musejí dokonale splynout. Je velkou zásluhou režijního Mannova umu, že i omšelé a do mrtě obehrané písně tu získávají atmosférický nádech. Linkin Park, Moby či Audioslave nepředstavují v dnešní hudbě nic vyloženě progresivního, ale jejich rytmické napojení na obraz tu není nikdy banální. Vskutku, příběh není vůbec důležitý. Základem je obyvatelnost takto vytvořeného světa, v němž chceme přetrvávat, a který budí dojem, že může existovat i po skončení filmu, a to nikoli proto, že tento titul bude komerčně úspěšný (což není), nebo jednoduše proto, že hlavní padouch unikne.
Miami Vice je dílo kombinující silnou maskulinitu postav (a to i těch ženských) a zdánlivě nemaskulinní pop. Stejná kombinace kdysi jako kontrast sloužila Johnu Woo k vyjádření emocionální křehkosti hrdinů, již mají být moderními rytíři naplnění antickým patosem. Mann, má stejně jako Woo, za svůj vzor Jeana-Pierra Melvilla, s nímž ho pojí záliba v úsečných dialozích, v nichž převládá utilitárnost a výjimečně přijde nějaká "zenová průpovídka". Melville je ve svém díle odosobněný, fatalistický a pomalý. Woo je oproti tomu odlehčený, vroucný, rozpohybovaný, ale stále patetický. Mannův styl je chladný, ale vzdušný. Jeho poslední film nepsychologizuje, není v něm žádná osudovost a hloubka, jen tenounký povlak melancholie. Snímá to, co se třepetá na povrchu, co je dílem okamžiku a ihned vyprchává, beze stopy. "Time is luck", říká se tu. Chtít nějakou rozvětvenější filozofii po lidech žijících na hranici zákona ani nejde, oni prostě nemyslí a necítí jinak.
Vrcholným Mannovým kouskem je odvaha nechat vyjet hrdiny na více než dvacet minut "ven z příběhu", jednoduše se sebrat, a odplout v motorovém člunu za tancem a sexem mimo práci. Opustit vyprávění kvůli projížďce, která poskytuje pouhé smyslové vjemy a žádnou akci, není to náhodou modernistické gesto? Tak nějak mě napadlo, co by na to řekl Gilles Deleuze. Svět s rozpojenými senzomotorickými vazbami, prosycený konspirací a technologickými sítěmi, jistě... A pak mě hned nato napadlo, co na Mannův asi experiment řeknou studioví účetní. "Keep walking" nejspíš ne. Hollywood zkrátka poslední léta ruinují příliš nápadití režiséři. Je to hezké období.
Přečteno 17421x
Článek vyšel v časopise Cinepur #47, srpen 2006.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.1 /39
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Smrtelne vazne, anaonyme.
Pokud zvolite optiku, ktera vam neumoznuje si uzit to, co vam film nabizi a redukujete si bohatost jeho proziti, pak je to vase chyba a skoda.
A ano, slysel jsem na to uz spoustu reakci, ze podle tohoto principu je skvely kazdy film. Ale takhle to neni mysleno.
Nejde o to pristoupit vzdy na to, co po vas film chce, ani na to si v nem neco za kazdou cenu najit, ale o to rozhodnout se mezi ruznymi pristupy, z nichz jeden je z estetickeho hlediska bohatsi nez jiny.
A nekdy i ten nejlepsi pristup nemusi prinest mnoho - a na tuto chudost lze kriticky poukazat.
"Chybný divácký přístup" :-) Tak to snad nemyslíte vážně. :-)
Hm, to je docela zajímavá věc.
Řekněme, že dílo má nějakou strukturu a že umožňuje různě uspokojivá čtení/způsoby sledování.
Zatímco, u Kobry 11 je z hlediska struktury důležité, jak to pokaždé dopadne, protože to je epizodické a problémy musí najít řešení (diktát televizního formátu), u Miami Vice tohle tak důležité není, tam se s časem zachází mnohem volněji.
Nicméně, Kobra 11 určitě umožňuje "vychutnávat si akci", "bavit se levným stylem".
Miami Vice naproti tomu neumožňuje dívat se na něj jako na úplně klasický dějový film. Syžet je potlačen na úkor stylu. Zkoušet u něj něco víc je spíš chybný divácký přístup.
Kobra 11 má v tomto naopak volnější pravidla.
Ondrej Capek (20.6.2008 16:54)
A sakra: pokud se teda divam*) na Kobru 11 spis z duvodu atmosfery a procesu, protoze me bavi spis "ten nemecky levny styl" nez ze bych trnul napetim jak to dopadne. No asi se divam blbe.
*) No, ok, videl jsem tak 3x
Sebekritika? Co to znamená?
Víš co Kamile, příště si kontaktuj někoho jiného, aby tu rozjel diskusi. Já jsem pak za hlupáka, jelikož musím předstírat, že nepoznám rozdíl mezi Miami Vice a Kobrou 11, tzn. že v prvním případě jde o atmosféru a proces a že v tom druhém případě jde textualně ůplně o něco jiného. To vidíme snad všichni, ne? :)))
Tím bylo naznačeno, že pkkoblih by měl jít do sebe a provést sebekritiku.
Ukradl jsi mi nick. Na tebe si posvítím, pane Rejžku :))
Nimráme se v malichernostech.
Nicméně,
1) háčky ani čárky nesouvisejí s gramatikou, ale (u internetového psaní) se zvykem,
2) U Miami Vice nejde o akci, čili jsi mimo, jde o atmosféru a nikoli o cíl, ale proces. Kobra 11 je strukturálně i textuálně úplně něco jiného.
Cinepur NENÍ pro většinové diváky, dává možnost oceňovat různé jemnosti. Tato schopnost ti zatím chybí, pracuj na ní.
3) Řezníček bohužel plácá, ocenil bych, kdyby řekl něco konkrétního. Takhle není z čeho brát. Není se tam čeho chytit, mluví o svých chimérách.
4) Rejžek je naprosto jiná sorta kritika než jsem já, kdysi jsem o tom odlišném přístupu psal článek. Je to generační, metodické a vůbec tak daleko, že to srovnání mohlo přijít jen od někoho, kdo těch kritiků moc nečte a má málo jmen ke srovnání.
5) Pokud já jsem chlapec a ty jsi muž, pak je to mnohem horší, být takto zmateným mužem. Pokud jsi chlapec a mladší než já, pak je to v pořádku a za pár let se tomu zasmějeme. A už bych toho vážně nechal :)
Srovnáním Kobry 11 s Miami Vice jsem chtěl poukázat na to, že v obou případech jde o naprosto banální, nicneříkající s prstu vycucaný děje, které mají připravit půdu na povětšinou finální akční onanie, nad kterých člověk může kroutit jen nevěřícně hlavou. Krom pár chytráku včetně tebe, který absolutní průměrnost snímku obhajují plkavostí o naplnění žánru. Teorie o tom,zda-li film naplńuje hranice žánru si nech pro svoje posluchače přednášek. Mě tohle nezajímá. Pitváš se v absolutních blbostech, které většinového diváka vůbec nezajímají. Sledovat s tebou film, musí být veliký zážitek. Koukám, že nám tu roste nový Rejžek. Blahopřeju.
K překlepům: prosím tě, máš vůbec nějaké vychování? Mrkni na své předešlé poznámky, není to tak dávno, kdy ses neobtěžoval psát ani čárky a háčky.
A ještě k M.Ŕezníčkovi: ach, jo, ty si vážně o sobě myslíš veliké věci, vid´? "Pivní žvásty" To mě opravdu pobavilo. Chlapec, 28 let, nelítostný kritik,ale příjmout kritiku neumí. Případně jí schodí dementním argumentem.
Ježiš, proč si pořád nabíháš na vidle?
Oto Horák tvrdil 1) že žánrové filmy nesleduje jako korpus, 2) tvrdil, že si ostatní diváci nemají šanci všimnout věcí, o nichž píšu.
První ho zařazuje mezi nekompetentní hodnotitele, druhé ho usvědčuje z toho, že si nechtěl v tomto případě ověřit fakta.
Tebe to usvědčuje z toho, že ti chybí základy logického myšlení.
Na rozhovor s Martinem Řezníčkem by mělo smysl reagovat, pokud by neplkal naprosto obecně a aspoň jednou se k něčemu vyjádřil konkrétně. Čím víc totiž ty pivní žvásty člověk rozebírá, tím méně ví, o čem to je. Povrchně to možná někomu něco říká (pokud náhodou neví, co filmová teorie obnáší, jak se učí na školách, jak se pracuje v médiích, jak se od sebe liší jednotliví publicisté apod.), prakticky je to o ničem.
Viz už jenom představa o "filmových teoreticích" an sich a představa, že musíš psát osobní zpovědi a že se tvůj soukromý život musí odrážet v psaní. To všechno je úplně mimo.
Srovnání Kobry 11 a Miami Vice je dechberoucí. Už nic nepiš, prosím, stačilo.
Btw, "máku" znamená hodně. A on je tam pouze dvojitý překlep daný přesunem v bloku.
Už jen v krátkosti:
1, Poukazovat na pravopisné chyby, když sám jich v příspěvcích (včetně toho posledního) máš jak máku je trošku laciné a trapné. Ano, přiznávám, dělám hrubky, sem tam mi ujede čárka mezi větama, jindy mi ujede i y, ale myslím, že nejsem první ani poslední.
2, "pokud někdo něco tvrdí o reakcích OSTATNÍCH diváků a nemluví za SEBE, tak by si to ve svém vlastním zájmu měl ověřit"
vs
"ač nechodí (Oto Horák) pravidelně na žánrové filmy-vyjadřoval VELMI ZÁSADNÍ soudy o tom, jaké Miami Vice je,nebo není, a aniž by se obtěžoval zjistit si jak na něj reaguje majorita diváků ...."
K Martinu Ŕezníčkovi: Možná bude lepší, když si zájemci příslušný rozhovor dohledají sami, pokud ho už tedy dávno nečetli. Budou to mít bez tvého sebelítostívého vzlykání a v souvislostní rovině.
k M: Na kameře nevidím nic zvláštního, naopak, jestli mě krom dechberoucího děje něco na filmu otravovalo, byla to právě ona kamera. M. Manna mám velice rád, na Miami Vice jsem se těšil, ovšem, že budu sledovat tuctový děj s ještě více tuctovější závěrečnou přestřelkou a to celé za potlesku ve stoje zdejší kritiky..Achich.
To srovnání s Kobrou 11: možná to má taky co dělat s tím, že Miami Vice byl původně seriál a taky si ho tak umím představit i po těch letech. Probudit se u TV během Miami Vice a hrát v něm stejní herci jak v Kobře 11, rozdíl nepoznáte. Snad možná,ale jen díky té kameře.
Ono je to hlavně tak, že žánrové filmy prostě jsou složené z klišé a stereotypů, od toho to jsou jaksi žánry, že? (Kdyby tam nic takového nebylo, nebude to ani jako určitý žánr rozpoznáno.)
A pokud nějaký film v mnohém uniká jiným základním žánrovým požadavkům - např. mít pevnou nerozvolněnou naraci a nemít v sobě nemotivované, nedějové, atmosférické pasáže, pak je to ten důvod, proč si filmu všimnout a ocenit ho.
O Miami Vice se i v roce 2008 píšou články a uživatelské komentáře, o jeho zapadnutí hluboce pochybuju, ostatně na DVD se stále slušně prodává.
V recenzi jsem se hlavně snažil něco říct o té hudebnosti filmu a jaké typy pocitů to vyjadřuje, přičemž jsou tam zjevná omezení - daná tím, odkud ty postavy pocházejí a jakou hudbu poslouchají.
Ta práce s pojmem "pop" evidentně napovídá, že film nestavím na rovinu klasických ani modernistických filmů.
_________________
2koblih:
"To jako, shlédnout film, poté mrknout na zdejší diskuse a pak si teprve vytvořit svůj vlastní názor?"
- 1) zhlédnout, ne shlédnout
- 2) pokud někdo něco tvrdí o reakcích OSTATNÍCH diváků a nemluví za SEBE, tak by si to ve svém vlastním zájmu měl ověřit. Připadá mi, že se zaplétáš už do úplně nelogického a umanutého oponování, aniž bys u toho aspoň základně přemýšlel.
"Myslím, že to v 50 čísle Cinepuru Martin Ŕezníček o tobě napsal trefně. "
- Martin Řezníček řekl informačně nesmírně hodnotnou větu "on to má hozený hlavčilně někam směrem k asijskýmu filmu.", čímž jen dokazuje, že o mně ví velké kulové, stejně jako ty :) Doporu bych propříště nedopouštět se dalších velkých hypotéz a hlavně mluvit k věci a ne jen ďobat okolo do naprosto nepodstatných a nesouvisejících detailů.
Miami Vice je film, který mě před dvěma lety v kině nadchl (moc se mi líbila hlavně kamera, za pozornost stál zvuk, ale užíval jsem si i ta klišé). Dnes už vím, že to další HEAT není a moje tehdejší nadšení i recenze Kamila Fily mi přijdou trošku přehnané. Ironii v prvním příspěvku Otto Horáka chápu, ale přesto se nezbavím dojmu, že Miami Vice si přecejenom zaslouží víc pozornosti. (Otto Horák je podle mě jeden z nejlepších v Cinepuru a jeho články si vždy rád přečtu). Srovnání s Kobrou 11 by chtělo alespoň nějaké vysvětlení (a to by mě opravdu zajímalo).
Mám bohužel málo času se věnovat psaní podstatných článků a nevím jestli je účelné vracet se k tomuto starému textu. Minimálně první část mé reakce byla myšlena spíš jako provokativní nadsázka, v druhé části jsou většinou formulace za kterými si stojím. Film Miami Vice jsem viděl před dvěma roky a nechci jej nyní hodnotit, stává se mi - byť velmi zřídka - že svůj názor poopravím (což nepovažuji za žádnou ostudu).
A poslední poznámku: Žánrový film sleduji opravdu méně, ale úplně mimo nejsem. (Také o něm téměř nepíšu, např. pro recenze se vybírám filmy buď "umělecké" nebo "pomezní".) Specifika žánrového filmu se snažím chápat, nemyslím si však, že by se jimi měly omlouvat divácky podbízivé sterotypy.
Milý Kamile, děkuju za reakci.
Ano, přispěl jsem k diskuzi, která už je malinko časově vyčpělá, ale přečteš-li si úvod mého sekýrnictví, můžeš v něm malinkou omluvu postřehnout. Každopádně si myslím, že reagovat na starší diskuzi není na těchto stránkách nic neobvyklého. Ano, je to out, ale když já tenkrát ještě neměl internet a ty sis tak pěkně naběhl :)) . Ale ještě několik vět k tvé reakci:
..." aniž by se obtěžoval zjistit si, jak na něj reaguje majorita diváků"...
To jako, shlédnout film, poté mrknout na zdejší diskuse a pak si teprve vytvořit svůj vlastní názor?
"Kdy jindy tento odkaz použít?" No, stačilo jmenovat např. slavnou přestřelku snímku Nelítostný souboj, abychom nemuseli chodit pro příklad příliš daleko.
"Netrpím žádným speciálním zatížením na asijské filmy, to je klišé lidí, kteří mě čtou jen zběžně". Jako vtip dobrý. Myslím, že mám o tvém filmovém zaměření už vcelku výraznou představu, takže si takový názor můžu dovolit. Myslím, že to v 50 čísle Cinepuru Martin Ŕezníček o tobě napsal trefně.
Ale ještě zpět k Miami Vice. Velkou chybou považuji, že vůbec kdy na tento film vyšly recenze. S odstupem času se jen potvrzuje, že jakákoliv zmíńka o něm byla zbytečná, film je dnes dávno zapomenut, zbyla jen další filmová, šablonovitá bublina.
Milý Koblihu, to, co tu opožděně předvádíš, je stereotypizace non plus ultra.
Vycházíš z velice malého množství materiálu a dospíváš k zásadním soudům, které jsou dost mimo diskusi, která probíhala před drahným časem a podstatně jiné motivace, než se domýšlíš.
Celou diskusi si z odstupu shrnuju tak, že Oto Horák – ač nechodí pravidelně na žánrové filmy – vyjadřoval VELMI ZÁSADNÍ soudy o tom, jaké Miami Vice je, nebo není, a aniž by se obtěžoval zjistit si, jak na něj reaguje majorita diváků, aniž by pečlivěji srovnával s jinými Mannovými filmy, aniž by zabrousil do historie žánru, aniž by změnil kritéria na "experiment", která se liší u uměleckých a u žánrových filmů atd. Prostě jen dojmy.
Můj základní názor je, že na filmy se může koukat kdokoli a že filmy patří všem a budou v rámci "sémiotické demokracie" také různě rozebrány (čímž myslím to, že nikdo není schopen uchopit dílo v nějaké pomyslné totalitě) a budou přinášet odlišné typy uspokojení či vyvolají odpor.
Odlišné názory lidí na stejné filmy mě zajímají velmi, rád si čtu různé empirické analýzy recepce, sám si různě pracovně provádím, a rád poskytuju coby editor v časopise prostor lidem, s nimiž nesouhlasím, nebo kteří se prostě dívají na filmy jinak. Pokud umí dobře psát a argumentovat.
To, co ale tvrdím v diskusi pod tímto textem a za čím si dost pevně stojím, je, že některé přístupy k určitým filmů prostě jsou produktivnější než jiné. Viz slavná debata o Jiřím Cieslarovi a nutnosti číst filmy auteuristickým způsobem… Určité metody aplikované na určité filmy jsou prostě slepé. Nerozšiřují poznání o filmu, ale pouze o určitém sociálně formovaném vkusu pisatele.
Z tohoto důvodu třeba i naprosto odmítám mylnou domněnku, že nějak pomyslně stavím "vedle sebe Kafku a Káju Maříka". Ne, používám různé rastry. Tohle je vůbec dlouhodobý a kardinální omyl zastánců "celistvosti uměleckého díla". Pokud už mě chtějí mít za protivníka, nechť si zjistí, co opravdu dělám, resp. z jakého paradigmatu vycházím; on to totiž není jaksi "můj" přístup nebo kapric.
Domnívám se, že pokud někdo chce zaujímat znalecké posudky k žánru, má sledovat jeho korpus. Pokud někdo jedním dechem řekne "moc tyto filmy nenavštěvuji" tak se prostě v diskusi předem setne a jeho výpověď je pak už právě jenom kuriozita pro empirický výzkum recepce, než něco, co by se dalo brát vážně.
Je to asi jako bych já vyvozoval zásadní věci o stavu současného francouzského uměleckého filmu – ano, tu a tam něco zhlédnu…
Nevidím přitom nic zvláštního na tom, že předpokládám jisté kompetence a sám se nevyjadřuji zdaleka ke všem oblastem filmu. Oto Horák tohleto občas porušuje, protože je povídavý a já se s ním občas hádám, přičemž jinak respektuji jeho široký všeobecný rozhled.
Dovozuje-li si, že rozdíly, které uvádím, nejsou pro běžného diváka postřehnutelné, tak se prostě mýlí a lze to snadno statisticky dokázat pomocí toho, když si pročtete reakce běžných diváků uživatelských databází. Všímající si, někteří negativně, někteří pozitivně.
"tvůj odkaz na asijský filmy je pomalu takovým refrénem. Ano Kamile, my už dávno víme, že filmy z této oblasti máš tuze rád."
- Kdy jindy tento odkaz použít? Spíš mě překvapuje posedlost a zasedlost na mě a potřeba stereotypizovat. Kdyby se u nás ročně uvedlo 50 asijských filmů, srovná se Gaussova křivka mého kritického hodnocení, that´all. Netrpím žádným speciálním zatížením na asijské filmy, to je klišé lidí, kteří mě čtou jen zběžně.
"okaté budování napětí" Co je v této větě k nepochopení?
K nepochopení je na tom to, že to někomu může vadit. (Popis onoho výrazu – "že se dlouho signalizuje, že se něco strhne. Vizuální a zvuková složka avizují předem střet, diváka si připravují" je popisem standardního vývoje, není na něm nic specifického a tudíž to nic nevysvětluje.) K nepochopení je na tom dále to, že ne zdaleka každé odkládání akce zakládá napětí ve smyslu thrill nebo suspense.
Každopádně, film Miami Vice je opravdu špatným filmem, připomínající seriály typu Kobra 11, než režisérovi předešlé povedenější snímky. Ale to je pochopitelně věc názoru.
- Kdybych tě měl na semináři, tak ti řeknu, že používáš nesprávný hyperkorektní 7. pád, nulově argumentuješ a málo jemně rozlišuješ.
(Miami Vice a Kobra 11 jsou od sebe VELMI daleko – tímto srovnáním se dostáváš přesně k tomu, co mi vyčítáš "nadřazenému plkání").
Vzhledem k tomu, že jsme na internetu a nepíšeme si úřední dopisy, tak to říkám přímo, nic hulvátského na tom není. Udivuje mě, kolik lidí se snaží dělat se stylem psaní lepšími a jak přitom mluví na živo. Já mluvím a píšu pořád stejně.
Sice diskuze proběhla už téměř před dvěma lety, ale nedá mi to nereagovat na to, co tu dokázal KF sepsat.
Možná by mě ta Kamilova vyjádření neměla už dávno tolik překvapovat, kdysi jsem si jeho názorů vcelku vážil, než jsem zjistil, že v poslední době se jeho recenze či výroky v diskuzích, blíží více k nadřazenému plkání typu stránek MovieZone, než k textům vypovídající hodnotou. Ale to už se pomalu dostávám k jeho reakci na věty Oty Horáka.
1, K tvému prvnímu odstavci: věřím tomu, že to tak skutečně je. Je to schovaný za ironii, ale bohužel jen schovaný. Podle tebe a tvých kamarádíčků, kdo nechápe žánrový film, nemá v kině nejspíš co pohledávat. Smutné.
2, "že se do sebe zamilovali muž a žena z konkurenčního gangu" Všicni, kdo jsme snímek viděli, jsme pochopili. Ano, je to možná neštˇastně popsané, ale ty se chytáš dětinsky chyby, která se mohla přehlídnout. "Byli jsme na stejném filmu"? Z věty sálá nadřazenost, masírování ega s myšlenkou, že film jsi pochopil lépe.
3," kýžené finální střílečky": "Asi jste nikdy neviděl opravdu dlouhou přestřelku" K politováníhodné. Takhle se možná baví filmový fanoušci v hospodě, na těchto stránkách bych přeci jen hledal solidnější argumentaci. O opětovné nadřazenosti v této tvojí větě není už třeba více se rozepisovat, tvůj odkaz na asijský filmy je pomalu takovým refrénem. Ano Kamile, my už dávno víme, že filmy z této oblasti máš tuze rád.
4, "okaté budování napětí" Co je v této větě k nepochopení?
5, "Chodˇte častěji do kina, nebo si nechte propláchnout uši ! " Obyčejné buranství, sprostota, snad sis touto větou ulevil, každopádně to spíš ukazuje na to, že jsi sice velmi študovaný člověk, ale výchova téměř žádná ( bez urážky) .
Každopádně, film Miami Vice je opravdu špatným filmem, připomínající seriály typu Kobra 11, než režisérovi předešlé povedenější snímky. Ale to je pochopitelně věc názoru.
ODPOVĚĎ KAMILU FILOVI
/aby nedošlo k nedorozumění, tedy úplně vážná/
Všechny řeči z první, humorné části článku jsou mystifikací, divák záměrně bere děj vážně a nerozumí mu /viz "konkurenční gang", "sympatičtí padouchové" atd./, místy reaguje až idiotsky /nebojí se sám v sále, "adresa vodopádů", "místo, aby se vzali"/. Touto nadsázkou nemělo být rozhodně řečeno, že všichni diváci žánrových filmů jsou mentálně retardovaní.
Já sice nejsem častým návštěvníkem podobných opusů, přesto už jsem viděl leccos a vím, že v řadě jiných filmů
se mluví víc a střílečky jsou mnohdy i delší /Woo, Peckinpah/.
Stojím si pochopitelně pouze za druhou částí příspěvku /od "dosti srandy"/.
Především bych chtěl jasně říci, že nepohrdám žánrovými filmy a samozřejmě mi nevadí jejich existence ani fanoušci. /Zblbnout se dá z čehokoli, nejen z žánrových filmů./ Některých z nich si i cením /Friedkinův Vymítač ďábla, horrory Shimizua a Nakaty, Jolleyho a Reynoldsův Cukr, Kubrickova a Roegova sci-fi, řada westernů a samurajských filmů/. Vadí mi pouze nekritické fanouškovské nadhodnocování těchto děl /plus nedostatečné rozlišování mezi nimi/ a z toho často vyplývající despekt k tzv. umělecké kinematografii /ačkoli i v ní je pochopitelně spousta neumětelství a prázdných exhibic/. A především si nemyslím, že je dobré zaměňovat jedno s druhým a křečovitě uvádět obé na společného jmenovatele /např. King Konga a Pravidelné milence/. Je to totéž , jako bychom literárně srovnávali Kafkův Zámek a Káju Maříka /při vší úctě k tomu roztomilému hošíkovi/.
Už mnohokrát jsem na těchto stránkách naznačil své chápání komplexnosti uměleckého díla /naposledy u témat Michael Bay a adaptace/ a nechci se opakovat. Názor, že na ději, na jeho nesmyslnosti, banalitě či nápaditosti a koherenci, nezáleží, nemohu akceptovat. Celé dějiny vypravěčského umění, počínaje kromaňonci u jejich ohňů, hovoří proti. Tvrzení, které zde uvádí Kníže VT – "mohu však říci, že byť i nejerudovanější studie ze snímků hollywoodské mašinérie nevytřepe nic zásadnějšího, povrchní výrobek zůstane povrchním, ať se jej snažíme vykládat sebevíc teoreticky hloubavě" – je /minimálně částečně/ oprávněné. Nesouhlasím pouze s generalizací, i v Hollywoodu vznikají zásadní, umělecky nekompromisní díla /např. Greengrassův Let č.93/.
Nyní několik dílčích poznámek:
Okaté "budování" napětí znamená, že se dlouho signalizuje, že se něco strhne. Vizuální a zvuková složka avizují předem střet, diváka si "připravují".
Představu, že jen praktik je schopen správně posuzovat některé aspekty filmu, nesdílím. Navíc já ani snahu se vyjadřovat ke všem stránkám filmového díla, tedy i ryze technickým, nemám.
Fakt, že některé filmové dílo – ať už z jakýchkoli důvodů – nesplní komerční ambice studia a producentů /že takříkajíc "vybouchne"/, ještě nevypovídá nic o jeho hodnotě.
Vizuální a zvukovou složku Miami Vice považuji opravdu v podstatě za konvenční. Je to dáno jistě i mou menší znalostí žánru a Vy jako specialista tam jistě rozdíly proti standardu nacházíte. Jestliže jsou pod prahem rozlišitelnosti pro obvyklého, byť poučeného konzumenta, nejsou tak významné, jak byste je Vy rád viděl. Řekl bych spíše kosmetické.
Bordwellovu knihu skutečně neznám, z filmové teorie čtu jen drobné ukázky. Nemyslím si, že správné chápání díla je závislé na znalosti jediné, byť třeba i kvalitní, knihy. Své názory na umění, včetně filmu, si buduji ze širokého spektra přečtených knih /z oboru dějin i teorie umění, sociologie, psychologie, filosofie, ale i románů a biologie/ a z vlastního pozorování a uvažování.
Rozdíly mezi Vaším a mým chápáním filmu jsou v pořádku, každý zřejmě čekáme od tohoto média trošku něco jiného. Já požaduji mimo kvalitní a originální řemeslo i minimálně podnět k zamyšlení nad obsahovou stránkou filmu. Proto Miami Vice nepovažuji za "úžasně osobitý experiment" /zatímco Let č.93 ano/.
Mimochodem- rád bych oproti tomu shlédl seriálovou předlohu, alespoň pár dílů, neboť mě zajímá, jak v něm zní muzika našeho slavného rodáka Hammera a esteticky se skví kostýmy legendárního Versaceho. Předloha obsahuje v sobě-- nehledě na kvalitu- vždy jistý punc svěží originality, kdežto pozdější zpracování už nepřináší nic. Miami Vice film se obešel bez Hammerovy hudby, a tak se jeho zajímavost markantně snižuje. To raději shlédnout další úchvatný Hřebejkův opus. Ten je aspoň český, a co je české, je hezké, i když je to úplně blbé. Nejsem žádný hloupý vlastenec, ale přesto si občas vyberu zahraniční snímek jenom proto, že se na něm různým způsobem podíleli Češi. Kdyby byl MV-film doprovázen Hammerovou hudbou, možná bych i na to útrpné vstupné přistoupil.
Miami Vice? Tak za tento komerční produkt opravdu nemusím utrácet nekřesťanské peníze v jednom laciném popcornovém království. Opravdu to nemám za potřebí, celá škála popcornové produkce leží mimo okruh mého zájmu, obdovuji tedy lidi jako KF, jenž se hollywoodskou produkcí seriózně zabývá (a to jak v komerčním plátku Cinema, tak v intelektuálském Cinepuru). Mohu však říci, že byť i nejerudovanější studie ze snímků hollywoodské mašinérie nevytřepe nic zásadnějšího, povrchní výrobek zůstane povrchním, ať se jej snažíme vykládat sebevíc teoreticky hloubavě.
Vim, ze je ten prispevek napul legrace, ale i tak si dovolim (taky napul z legrace) rict, ze ja a lidi, se kterymi se stykam, pohrdame temi, kteri neznaji a neumeji ocenit zanrove filmy, a povazujeme takove lidi za menecenne.:)
Skodolibost na obou stranach...
Nevim, co z toho je mysleno vazne, ale nektere postrehy jdou uplne mimo to, co je ve filmu, resp., co je typicky zanrove.
"postavy spolu sice dost hovořily" - Naopak, tenhle film je oproti jinym velmi malo ukecany, hlavni hrdinove spolu dokonce mluvi usporneji nez indiani.
"že se do sebe zamilovali muž a žena z konkurenčního gangu" - Coze? Jake konkurencni gangy? Byli jsme na stejnem filmu? Ja videl policistu (v prestrojeni za ganstera), ktery sbali zenu z drogoveho kartelu, s nimz uzavrel "obchodni dohodu". Kde jsou gangy a kde je konkurence?
"kýžené finální střílečky. Byla řádně dlouhá" - Asi jste nikdy nevidel opravdu dlouhou prestrelku. (Co takhle zkusit nejaky hongkongsky film z prelomu 80. a 90. let?) Zanrovy fanousek naopak zalituje, jak tahle byla kratka. Coz nevypovida nic o tom, jak je dobra. (Hodne.)
"že si nehraje na víc než čím je /tj. zábavou/" - Hm, prave tady vetsina dogmatickych zanrovych fanousku, kteri neuznavaji hru s zanrem, vubec nechapou Miami Vice jako "zabavu", ale naopak se u nej hrozne nudi a vycitaji filmu, "ze si na neco hraje". (Viz uzivatelske komentare na IMDb, CFSD a pod ruzymi recenzemi.)
"okaté "budování" napětí" - Moc nerozumim tomu, co se tim mysli...
"celá zvuková a hudební složka" je oznacena za "konvenční" - Cha! Na tohle opravdu nejde reagovat nejak s klidem, ale nelze nez rict: Chodte casteji do kina, nebo si nechte proplachnout usi! Miami Vice je unikatni v pouzivani zvuku, samotnem mixu, texture, prostorovosti atd. To je fakt faux pas...
Poznamka k zapletce: "Něco tak originálního bych si hned tak nevymyslel" ukazuje, jak je zanrove nepouceny divak paradoxne dogmaticky a pozaduje, aby zanrovy film mel originalni zapletku a komplexni syzet. Vubec neni ochoten pristoupit na moznost, ze by zapletka mohla byt nedulezita. U "umeleckeho filmu" to povazuje za samozrejmost, ale u zanroveho filmu za chybu. Jenomze soucasny zanrovy divak (ten opravdu pouceny) se nad to umi povznest a ocenit styl sam o sobe. (Viz duvody v recenzi.) Na to je ovsem potreba znat treba knihy typu "On the History of Film Style" od Bordwella, aby clovek mel ten neoformalismus v krvi, nebo mit filmarske videni (tj. byt praktik).
A ten "úžasně osobitý" experiment"? V ramci hollywoodskeho mainstreamu? Nepochybne. Jeden z nejvetsich za posledni leta, za velke penize a s velkym financnim krachem.
Jak rikam - oplacim stejnou minci, skodolibosti. Neda mi to, prominte.
MIAMI VICE
Upřímně se přiznávám, že shlédnutí filmu Miami Vice jsem původně neměl na programu. Jelikož však jeden můj oblíbený – ovšemže nejmenovaný – časopis toto dílo vysoko hodnotil, přece jen jsem se do biografu vypravil. Nikoli však do artkina, které tento titul do programu kupodivu nezařadilo, nýbrž do mého mateřského multikina. V něm jsem měl poněkud exkluzivní postavení, v sále jsem totiž seděl sám. Protože ale mám pro strach uděláno /trénuji totiž svou odolnost na večerních procházkách mezi Václavským náměstím a Hlavním nádražím/, nebál jsem se ani za mák.
Postupme však k samotnému diváckému zážitku. Příjemně mne překvapilo, že se film odehrává v prostředí plném drog, organizovaného zločinu a FBI /přivítal bych ještě CIA, bez jejíž přítomnosti jsem nesvůj/. Něco tak originálního bych si hned tak nevymyslel, každopádně to pro mne znamenalo body navíc hned na začátku. Trošku mne zklamalo, že postavy spolu sice dost hovořily, ale do mého oblíbeného řvaní a fakování přecházely jen čas od času. Rvaček, stříleček a výbuchů bylo zprvu jak šafránu. /Mám je rád každých deset minut./ Několik nápaditě ukázaných milostných scén /také dvakrát v sprše, což je bomba!/ podbarvovala sladká hudba, kterou tak zbožňuji. Škoda, že autoři nezařadili více leteckých záběrů, působivě nakadeřených mraků a zpěněných vln. I to málo se mi však líbilo a rád bych zjistil adresu těch vodopádů. Nakonec děj přes nikdy nevídanou zápletku /představte si, že se do sebe zamilovali muž a žena z konkurenčního gangu, to byste neuhodli/ dospěl do kýžené finální střílečky. Byla řádně dlouhá a výživná, správně vyvrcholila zabitím hlavního zlosyna, zatímco naši sympatičtí padouchové /amíci/ v ní slavně zvítězili. Pak jsem se ještě dojal nad nemocničním lůžkem, kde bojovala o život vřele milovaná krásná černoška a nakonec jsem uronil slzu nad zbytečným rozloučením hlavního mileneckého párku. Místo, aby se
vzali, každý šel svou cestou. Já také.
Ale dosti srandy. I při své spíše namátkové znalosti dotyčného žánru mohu soudit, že jde o film nadprůměrný. /Ovšem také se škodolibě říká, že mezi slepými…/ Jeho nejsympatičtějším rysem se mi jeví, že si nehraje na víc než čím je /tj. zábavou/, vyhýbá se chtěným hlubokomyslnostem /až na pár výjimek/ a nadměrnému patosu. Také některá prostředí jsou popsána docela realisticky. Po formální stránce je odveden profesionálně, i když pojetí je /nepočítáme-li použití digitální kamery/ hodně konvenční /pohledy a protipohledy na postavy, efektní nadhledy a panorámování, okaté "budování" napětí, celá zvuková a hudební složka/. Mám-li srovnat Miami Vice třeba s Jackie Brownovou /a jak mi kdysi kult Quentina Tarantina lezl na nervy!/ je zde rozdíl třídy.
"Úžasně osobitý" experiment /slovy Kamila Fily/ si představuji opravdu jinak. Nepochybuji ovšem, že film Michaela Manna "žánrově bezvadně funguje" /jak by řekl Zdeněk Holý/. Můj problém, že mi to k spokojenosti nestačí.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev
BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Vejdi do prázdna / ...a přesyť se silnými podněty
Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé
Prorok / Žánr a mystika převlečené do hávu realismu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #47, srpen 2006
Z obsahu tištěného čísla:
Pravidelní milenci / Revoluce, vzpomínky, láska a film (Hana Stuchlíková, kritika)
Zákon o kinematografii / Úvod k tématu (Zdeněk Holý, téma)
Tvořivé zrady / Sborník filmové teorie 3 (Zdeněk Hudec, kniha)
World Trade Center / 11.září jako záminka pro cokoli (Radomír D. Kokeš, kritika)
Binderiana (Tichý Syndikát & Paul Schmid, mimo kino)
Žena ve vodě / Jak zachránit příběh (Helena Bendová, kritika)